v sil

Naslouchejte dětem

Děti se neberou vážně. Dospělí se smějí bubákům pod postelí, obrázkům lidí bez krků a tomu, že až vyrostu, budu astronaut.

Děti se neberou vážně, protože to přece jsou jenom děti, které nerozumí tomu velkému a složitému světu tam venku. A stejně tak se vážně neberou mladí, přestože jsou dospělí, protože jsou přece pořád ještě děti. Protože ještě nemají ty důležité zkušenosti. Protože ještě nepobrali dospělé názory, nebo spíš, protože ještě nepřebrali názory dospělých.

Zjišťuji, že když se bavím s dospělými, s přáteli mé mámy, sotva kdy se dostanu ke slovu, a když už se tak stane, většina z nich se po mé reakci na dané téma jen zasměje, mávne nad tím rukou a pokračuje v hovoru, jako bych zůstala mlčet.

Nedokážou připustit, že bych o něčem mohla vědět víc, než oni. Protože práce v bance z vás dělá experta na LGBTQ+ komunitu, na to, jak photoshop deformuje představy o ideální postavě, a v neposlední řadě na rozložení sil v jihovýchodní Asii. Na druhou stranu to, že se zajímám o sociální rovnost, předsudky, genderové role a vliv médií na poruchy přijmu potravy a podobné, to nic neznamená. Protože je mi jen dvacet a ještě tomu nerozumím. Protože to, že jsem absolvovala rok studia politologie a mezinárodních vztahů, kdy jsem se cíleně zaměřovala na jihovýchodní Asii, neznamená, že mé argumenty mají větší váhu, než argumenty lidí, kteří Koreu geograficky zařadí na území Japonska. Protože je mi dvacet.

Ještě víc šokující mi připadá, že všichni ti velcí a ohromně dospělí lidé, kteří ve veškerých diskuzích drží monopol na jediné validní poznámky, čekají, že mi to nebude vadit, že mě neberou vážně. Že mi nebude vadit, že mi skáčou do řeči. Že čekají, že to nechám být, poučím se, a budu jen mlčet a kývat.

Chyba lávky.

Málokdy vídávám tolik upřímného překvapení, jako když mi někdo z nich skočí do řeči a já si odkašlu a prohlásím “Promiň, já ještě nedomluvila. Až domluvím, poznáš to podle toho, že přestanu hýbat pusou a vydávat zvuky”. Neví, co na to říct, jak zareagovat.

Snažili se mě okřikovat, že jsem drzá. “Pokládám za neslušné někoho nenechat dopovědět, co má na jazyku, ale i tak se omlouvám.” To je šokuje ještě víc. Že jsem klidná, že se omluvím. Že i přes to všechno, co řekli, chci dál pokračovat v tom, co jsem řekla.

Nenechte dospělé, aby vás zastavili. Nenechte je používat argument věku. Nenechte je dát vám pocit, že nemáte co říct, protože za sebou nemáte deset let práce.

Máte co říct. Vaše argumenty mají stejnou váhu, jako jejich. Přinášíte jiný úhel pohledu, takový, o kterém oni mnohdy ani nemají tušení, že existuje. Jste přínosem do konverzace. A ačkoli jste o třicet let mladší než oni, můžete mít větší zkušenosti v oblastech, o kterých ani nemají ani páru. Tak si to nenechte vzít.

Naslouchejte ale dětem. A začněte třeba tím, že se nebudete smát těm dětem, kteří chtějí být astronauty. Podporujte je v tom. Co vy víte, třeba jednou osídlí novou planetu. Třeba jednou zničí meteor řítící se na zemi. Třeba ne. Ale to je na nich, ne na vás. Byla by škoda ochudit je o příležitost udělat něco skvělého, jen protože se nám to zdá nereálné.