triko

I Drew Triko and Sam again! Its just so longgggggg. Last time I drew them I was stuck to drawing on my phone :P I listened to some NSP and TOP while drawing it was pretty great singing (more like screaming the lyrics) and dancin in my seat :3 Well i hope you guys enjoy!!!! :D

@therealjacksepticeye

2

Sebeláska

13 let a 7 měsíců, zhruba, mi trvalo, než jsem se naučila, co to vlastně sebeláska je, proč je důležitá, a proč si každý zaslouží se k ní dopracovat. 

O to, jak vypadám, jsem se začala zajímat asi v 5 letech, což je docela směšné, že? No, ani ne. Jako pětiletá jsem byla ve stresu z toho, že mám krátké klučičí vlasy, že jsem baculatá, že nemám hezké oblečení. 

Jak jsem rostla, jak jsem přešla ze školky na základku, bylo to ještě horší, nejspíš i protože jsem seděla vedle holky, která byla tak krásná, že by z ní i miss universe měla mindráky. Moji spolužáci tomu také nepomáhali, krásně jsem zapadla do škatulky tlustá šprtka (kdybych tehdy nosila brýle, co mám teď, ha, to by bylo peklo level Dante Alighieri). 

Začátek gymplu byl zvláštní. Pohybovala jsem se mezi ‘bože, musím vypadat skvěle’ k ‘seru na to, kde mám to obří triko s Metallicou?’, ale nikdy jsem se na sebe nedokázala pořádně podívat do zrcadla. Nikdy jsem nenosila oblečení, které bylo myšleno na moji velikost, protože mi připadalo, že v těch velkých volných věcech se lehce schovám. Že mě nikdo neuvidí a nikdo se mi nebude smát. 

Jenže se mi nikdo nesmál. A tak jsem to začala dělat sama. Cynicky jsem komentovala, jak jsem tlustá. Že by moje boky zastavily tsunami. Že mám každé stehno jako těhotnou velrybu. Že mám víc brad než Spojené státy americké dohromady. Naučila jsem se nenávidět sama sebe, protože to byl způsob ochrany. Když by se mi náhodou někdo smál, mohla bych s ním jen souhlasit a dívat se na svoje tělo jako na někoho úplně cizího. Protože bych ho nenáviděla, nikdo by mi nemohl zasadit dostatečně silnou ránu. 

Je to půl roku zpátky, co jsem, kdoví proč, začala od tohohle pohledu na sebe ustupovat. Myslím, že to všechno mělo co do činění s tím, že jsem se začala měnit jako celý člověk. Když jsem se začala soustředit na věci, co mám ráda, co mě baví a naplňují, najednou pro mně bylo jednodušší postavit se večer v šeru před zrcadlo, stáhnout vlasy do culíku a usmát se na sebe. 

Mám vážně hezkej tvar očí. 

Mám skvělý vlasy. 

Když se usměju, jedno oko mám víc otevřené, než to druhé, ale to vůbec nevadí. 

Za pár týdnů jsem byla schopná se na sebe zazubit i po ránu a s kartáčkem v puse poznamenat, že je ten otlačený hřbet složky s maturitními otázkami na čele docela vtipný, a ne nechutný. 

Přestala jsem používat make-up. Je mi jedno, že svět vidí moje pupínky. Přijdu k zrcadlu, a na chvíli se zamyslím, na co se cítím. A pak si namaluju linky, nebo obtáhnu pusu rudou rtěnkou, protože se mi líbí, když se usmívám, a chci, aby to viděli i ostatní. Nesnažím se schovat, ale ukázat, co na sobě mám ráda

Před několika týdny jsem se začala oblékat do oblečení mé velikosti. Nejdřív jsem se v něm poflakovala doma, pak jsem vyrazila do města. Nejdřív to bylo děsivé, lidi se na mě dívali víc, než obvykle. Někdo vytahoval obočí. Skoro jsem měla chuť zalézt zpět, ale držela jsem hlavu nahoře a snažila se od toho všeho oprostit. Mít se ráda. Tvářit se sebevědomě. Cítit se, jako by mi patřil svět. 

Cool kalhoty, zavolala za mnou nějaká holka asi v mém věku. Jo, přikývla jsem si v hlavě, já tohle přece vím - zarazilo mě, proč jsem čekala na něčí potvrzení mého přesvědčení. Nestihla jsem jí ani odpovědět, jak jsem prorázovala kolem, jen jsem se usmála a doufala, že to pochopila. Myslím, že ano. 

A pak už mi to bylo jedno, ať si lidi koukaj, když někoho, jako jsem já, ještě neviděli. 

Doma jsem se postavila před zrcadlo a usmála se na sebe. 

Holka, je tě kus, ale je to ten správnej kus. Dneska máš super vlasy. A další den jsem měla super opálenou špičku nosu. A další den mi seklo triko. 

Je mi jedno, že na mě z plakátu řve holka, co na sobě nemá ani tolik masa a tuku, co já mám na jedné paži. Protože já na ní mám i svaly, a protože je to moje ruka, která patří k mýmu tělu, a moje tělo bylo stvořeno k tomu, abych ho já milovala.

A vaše tělo bylo tvořený k tomu, abyste ho vy milovali. 

Že se vám nelíbí, jak vypadáte, a nemáte se rádi? Můžete se změnit. Těm kecům o tom, že ‘se musíte přijmout, jinak vás nikdo nebude mít rád,’ nevěřím ani z poloviny. Že to nesedí k tomu, co jsem napsala? Sedí.
Hrozně jsem se změnila od doby, co jsem se nesnášela. Pro mě to byla změna vnitřní, ale pro vás to klidně může být změna vnější. Jestli je váš důvod, proč nemilujete svoje tělo a sami sebe ten, že jste větší, než byste chtěli, můžete se změnit. 
Co mi vadí, je představa, že nikdo nemůže být krásnej, když není velikost nula. To je kec. Já jsem krásná a nejsem velikost nula (kdyby tohle slyšelo mé čtrnáctileté já, bylo by mu krásně - nebo by prostě protočilo oči a poslalo mě do háje). Moje kamarádka Jesika je krásná a není velikost nula. Moje kamarádka Nikča je krásná a má vysportovanou postavu, co není velikost nula. Moje kamarádka Anna je krásná a má hubená zápěstí, co nesnáší, protože jsou velikosti nula, ale na tom nezáleží. 

Každý může být krásný, každý si zaslouží připadat si krásný. 

Jesika, Nikča a Anna jsou každá úplně jiná. A přitom jsou všechny krásný. Jedna má křivky, další široký ramena a další kůži v barvě mléka. A jsou to věci, co na sobě nesnáší, a co je v mých očích dělají neuvěřitelně krásnými. 

Každý z vás, co tady je, si zaslouží tu chvíli, kdy přijde před zrcadlo, a najednou zjistí, že má moře pih na čele, co je vlastně docela roztomilé, že mu vlasy hezky rámují obličej, že má rovná a hezky vykrojená lýtka. Že je na něm něco, co by stálo za dlouhou baladu o kráse. 

Zjistila jsem, že je život příliš krátký, abych ztrácela čas tím, že se budu nesnášet. Strávila jsem 13 let a 7 měsíců tím, že jsem na sebe plivala jed a teď se budu do konce života opěvovat. Protože si to zasloužím. Protože tohle si zaslouží každý