realitu

okay.
nejsem hustá ani drsná, jak to může působit, že se snažim vypadat
chovam se k lidem hnusně
kritizuju úplně všechno a všechny
nezajímá mě, kdo co cítí
neumim nikomu nic upřímně přát
chci všechno jen pro sebe
chci bejt nejlepší
nepřiznam svojí chybu
lžu lidem do očí
neumim se poprat sama se sebou
jsem neschopná se vyhrabat ze svejch vlastních sraček
jsem hromada emocí a neumim je kontrolovat
nikdy si nepřiznam realitu
nikdy nepřijmu to, že je konec
nikdy nebudu respektovat to, že máš jinou
neumim držet hubu
neumim si nechat věci pro sebe
jsem trapná, přecitlivělá a až moc žárlivá
jsem velká kupa bordelu a chaosu
nechci přijmout radu nebo pomoc
nemam žádnou vůli
jsem moc velká sračka na jakoukoliv změnu
jsem moc velká sračka na to to skončit
vždycky budu čekat, že se věci změní v muj prospěch
vždycky budu jen velkej kretén co neví co se sebou
nikdy se nezměnim

Sedím jak opařená a tak nějak nechápu, co přesně se kolem mě právě děje. Vážně je to pravda? Skutečně to není jen mizerný sen, ze kterého se ráno probudím? 
Články, které na mě vyskakují snad ze všech stran mi říkají, že se to doopravdy stalo, přičemž slova jednoho z jeho nejbližších přátel potvrzují realitu, která mi láme srdce.

Zavírám oči a přenáším se v čase. Je mi zase 10 a se sestrou poslouchám nějakého uječeného zpěváka, který se mi moc nezamlouvá. Když se v čase posunu o několik let později, sedím před počítačem a na toho uječeného zpěváka z mého dětství se dívám na živém přenosu z koncertu. Tentokrát však naslouchám s úžasem, srdce mi buší lehce rychleji než normálně. Není pochyb, propadla jsem jeho kouzlu.

Když jsem zjistila, že u nás mají mít vystoupení, jakmile šly lístky do prodeje, já neváhala a vrazila do toho úspory, aniž by mě zajímalo, že je lístek drahý. Věděla jsem, že je musím vidět naživo, že musím slyšet jeho hlas. Celý den jsem byla bez vody, asi 10 hodin stála na nohou bez možnosti si pořádně sednout, na letním sluníčku nebyl ani metr stínu, do kterého by se dalo schovat. Bylo mi to jedno. Potřebovala jsem být co nejblíž. Nezajímalo mě, že mám pošlapané nohy, naražená záda, jsem dehydratovaná a hladová. Jakmile jsem zaslechla jeho melodický hlas, na ničem z toho nezáleželo. Stálo to za to. Každičká modřina, každičká kapička potu, každičká bolestná slza. Stála jsem tam, ze všech stran se na mě tlačili lidi, ale bylo to jedno. Neexistovali. Existoval jen on, jeho hlas, text jejich písní. Splněný sen. Životní zážitek. V první vteřině jsem věděla, že dám cokoliv za to, abych to příště mohla zažít znovu.
Domů jsem odcházela s trsátkem, které jsem pevně svírala v dlani a přesvědčovala se tak, že ho doopravdy mám. 

… Dneska mi přišla zpráva od kamaráda. Nevěřila jsem. Srdce mi pukalo. Hlava bolí, oči pálí. Nejsem za něj smutná. Vím, že člověk, který si sáhne na vlastní život, je v naprosté beznaději, neví, jak se z ní dostat ven, a z toho důvodu za něj nejsem smutná, protože vím, že udělal všechno, aby se cítil lépe. Může ho za to někdo z nás snad vinit?

Jsem smutná, protože svět přišel o jednoho z obrovských umělců. Linkin Park zanikli, protože nikdy nikdo Chestera nedokáže nahradit a věřím, že by to ani nikdo nechtěl. Pláču, protože mě mrzí, že už nikdy nezažiju ten pocit naprosté euforické blaženosti z toho, že je jen pár metrů ode mě a já můžu slyšet jeho hlas naživo. Je mi smutno, že už nikdy neuvidím nejnovější fotky jeho úsměvu, nepřečtu si texty k novým písním. 

Je mi smutno, protože Svět přišel o další překrásnou duši. 

17/7-17

Včera jsme pět hodin hráli deskový hry. Já, Anita a můj spolubydlící. Hráli jsme, mluvili jsme, poslouchali hudbu a smáli se, popichovali se, mlčeli, opět se smáli, bylo nám fajn. Pět hodin jsme na podlaze mýho pokoje hráli deskový hry. A někdy během večera, už později v noci, blízko 2am, jsem se přistihla, jak ZASE pokukuju po spolubydlícím a chtěla bych se ho dotknout. A TENTOKRÁT JSEM V SOBĚ NEMĚLA ŽÁDNÝ ALKOHOL. Takový věci nechci chtít. Bohužel (nebo vlastně bohudík) jsem se v jeho přítomnosti začala cítit relativně příjemně. Teda, spíš comfortable, příjemně zní, jako že se na jeho přítomnost těším a miluju ji. Comfortable víc vyjadřuje realitu - to, že mi jeho přítomnost nevadí, toleruji ji a občas, když se cítím osamělá, bych jí jako správná attention whore využila. Co teď? Co dál?

Zastav se

Zastav. Ani tohle nemusíš číst. Prostě jen teď chvíli stůj. Je jedno jestli zrovna přecházíš silnici. Je jedno jestli zrovna nadšeně vyprávíš historku z dětství. Přestaň mluvit. Nehýbej se. Otevři oči. Vidíš to? Vidíš ten svět? Jo, je to přesně Ten svět, kterej nechceš vidět. Ten, před kterým utíkáš, aby sis na něj nemusel dělat názor. Ale nepatří jen básníkům, aby o něm mohli psát. Nepatří jen dospělím, aby ho mohli ničit. Patří i tobě. Je to i tvůj svět a ty ho tak nevděčně zahazuješ. Znič ho! Užij si ho! Zneužij ho! Daruj ho! Probuď ho! Ale kurva ŽIJ ho! A nenech ho ležet u tebe v kapse, zatímco čumíš na telku, jen abys nemusel vnímat realitu. Tohle není rádoby motivační text, je to příkaz. Je to prosba. Výzva. Nabídka. Úkol. Dar. Je to život.

asi bych se měla někdy poslechnout

co člověk to svět sám o sobě, přesto se snažíme utvořit jakousi konsensuální realitu ve které dojde k průniku co nejvíce množin vnímání, však fenomenologické chápání jest daleko za hranicí našich možností, 

nějakej ten chlast a člověk upadá do postevolučních analýz, jak by to nazvala predvedomí… 
Nihil novi sub sole! 
nic není vyřešeno, přesto se snažíme uchlácholit sami sebe, že všechno je jak má být. což je pragmatické ospravedlnění aktuálního stavu, ale nelze jej uplatnovat v rámci vyhlídek stavu budoucího, nemůžeme čekat, že skrze pasivní čekání k nám přijde vše správné. 

Lidé tvořte!

Od doby co jsem si založil (účet/blog) na téhle zvláštní sociální síti, se mi tu nasbíralo na dvě sta followerů, nedělám si iluze, že by všichni byli opravdu lidé a ne jen pornoboti. Ale i kdyby opravdových lidí byla alespoň polovina tedy rovná stovka, proč většina z nich jen dokola rebloguje cizí příspěvky? Vím, že už jsem se nad tím jednou pozastavoval, ale dnes mě to opravdu přivedlo k zamyšlení, proč tu vlastně jsem. Nevím kolika lidem z těch co mě odebírají se mé příspěvky zobrazují, nevím vlastně ani kolik lidí jim rozumí (čeština), ale i tak doufám, že k co nejvíce, protože to je vlastně důvod proč tu jsem. Ne abych tupě rebloggoval cizí příspěvky, ale abych psal, fotil, maloval svoje vlastní. 

Doufajíc v to, že někomu třeba změní život, vím je to naivní, nemusí to být žádná zásadní změna, spíš třeba odlišný úhel pohledu, něco s čím by se mohl ztotožnit, něco, co by mu/jí mohlo ulehčit cestu po tomhle světě, plném bolesti, šedi a bezpráví, světě kde bohatí mají všechno a chudí nic. Světě, kde neexistují superhrdinové a každý si musí pomoci sám. Nic není zadarmo a vše něco stojí, peníze v tom lepším případě. 

Denně tu čtu smutné příspěvky ze špatného prospěchu ve škole a vím, že jsem to v tom věku měl stejně, všechno vypadalo tak důležitě, dnes nad tím jen kroutím hlavou, výsledky ve škole jsou bezcenné, jako papírová dvacka. Neznamenají ve vašem budoucím životě vůbec nic. Náraz na realitu bolí. To jsem poznal před čtyřmi lety, kdy jsem odešel z vysoké plný ideálů a nadšení, jak mě všude budou chtít, to co mi cpali do hlavy pět let (čtyři na střední a rok na vysoké). Ale najednou jsem zjistil, že to tak vlastně vůbec není, že na mě v životě nikdo nečeká, že mě nikdo nebude držet za ručičku a to jestli budu mít na jídlo, nebo ne, je pouze a jen v mých rukou. 

Život ke mě nebyl vždycky laskavý a když se ohlédnu, jsem za každou tu ránu rád. Všechno dohromady ze mě udělalo člověka, jakým jsem dnes, člověka který si dokáže vydělat na střechu nad hlavou, jídlo, cestování, auto, obrazy, knihy, videohry. Jen mě trochu mrzí, že jsem si více nevážil těch dětských let, bez starostí, kdy jsem jen proplouval městem se sáčkem a skleněnkou v koutku. Poslouchal starý pecky z první dotykové nokie a nemusel řešit nic víc, než kterou spolužačku pozvu na jedno presíčko s perlivou vodou za poslední stovku, kterou jsem měl zrovna v kapse. 

Ale vrátím se k tomu, proč vlastně píšu tenhle příspěvek a to je heslo: Lidé tvořte! je jedno co. Fotky, básně, texty, obrázky, snažte se změnit svět, protože jinak svět nevratně změní vás.