praha-prague

21. srpna  2009  rubrika: Události roku 1968

Srpen 1969: Češi proti Čechům

Vlajka se smuteční páskou jako vyjádření nesouhlasu s okupacíFoto: Soukromý archiv Miroslava Mělnického

V srpnu 1969 občané protestovali proti politice nového vedení státu, které se smířilo s invazí vojsk Varšavské smlouvy. V ulicích bylo 50 000 až 100 000 lidí.

Prvního výročí invaze se vedení komunistické strany obávalo. 17. dubna 1969 ve tři hodiny odpoledne byl do čela KSČ po Alexanderu Dubčekovi zvolen Gustáv Husák. Ještě večer toho dne vystoupil v televizi a řekl, že lidé chtějí pořádek a zákonnost se bude přísně střežit. 4. července 1969 vypracovalo hlavní velitelství Veřejné bezpečnosti plán mimořádných opatření, ve kterém počítalo i s ostrahou rozhlasu a televize. 

Už od poloviny srpna byly k hlavnímu městu stahovány ozbrojené složky. Vyčleněno bylo kolem 20 000 vojáků, připraveno bylo také 310 tanků a více než 200 obrněných vozidel. V ulicích bylo nasazeno 27 000 příslušníků Lidových milicí s ostře nabitými zbraněmi. Pořádkové jednotky dostaly speciální výstroj z Polska - štíty, obušky i zvláštní brýle. 

V den výročí invaze se protestovalo na pražském Václavském náměstí, odkud byli demonstranti vytlačeni kolem poledne. Lidé se shromažďovali také na náměstí Míru a Tylově náměstí. Mimo hlavní město se demonstrovalo například v Liberci a v Brně. Podle historika Oldřicha Tůmy nebyly Lidové milice ani vycvičené, ani psychologicky připravené na takové úkoly. 

Zákroky proti demonstrantům byly brutální, milicionáři postřelili několik desítek lidí. „Ke střelbě do demonstrantů se zakročující pořádkové síly uchýlily v celé řadě případů v Praze a v Brně. V Praze 19., 20. a 21. srpna, v Brně 21. a 22. srpna. V Praze bylo střelnou zbraní raněno celkem 21 civilistů (z toho 3 zemřeli) a jeden voják pohraniční stráže, v Brně 8 civilistů (2 mrtví) a jeden důstojník VB,“ uvedl Tůma na konferenci o obětech událostí let 1968 a 1969. „Ten rok je možná pro mnoho lidí traumatizující z důvodu, že už tady nestříleli příslušníci cizích mocností, ale vlastní lidé do vlastních lidí,“ charakterizoval události roku 1969 ve vysílání Českého rozhlasu 6 před 8 lety mluvčí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb. 

Počty raněných se uváděly v desítkách. „Je prokazatelné, že jich byly stovky, protože tehdy po přijetí tzv. pendrekového zákona lékaři záměrně nedělali zápisy do knih provedených ošetření, protože by tím lidi vystavovali trestnímu stíhání,“ podotkl v už zmíněném vysílání Srb. 

 

Ve dnech kolem prvního výročí invaze bylo zadrženo asi 2500 lidí. Pendrekový zákon odhlasovaný 22. srpna 1969 je umožňoval zadržet až na 3 týdny. Oficiálně jde o zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění „o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a k ochraně veřejného pořádku“. Tvůrci při jeho přípravě využili článek tehdy platné ústavy, podle kterého mohli prezident (Ludvík Svoboda), předseda vlády (Oldřich Černík) a předseda Federálního shromáždění (Alexander Dubček) vydat neodkladné opatření, aniž by muselo vyjít jako zákon. Pendrekový zákon platil do konce roku 1969. Podle jeho paragrafů bylo možné „narušitele socialistického společenského řádu“ okamžitě propustit ze zaměstnání nebo vyloučit ze studií. Vyjmenované trestné činy řešil samosoudce. Zadržení lidé nemohli mít obhájce, tomu zákon povoloval účast až při soudním přelíčení.