poetsorg

fire

ohhh hail the fire that took the innocence away 

ohh hail the fire that burned hope inside of me 

oh hail the fire that blazed with anger down the streets 

Howl young boy howl at the sirens of the police 

Scream at the eye of the gun the kalashnikov  

Pointed at your skinny blood stained face

Cry… cry brash and cry for the lost and howl

ohh fire how come you came to represent the worst in me

ohhh hail the fire that burned me a life and mutilated my pain

ohh hail the fire that laughed at my face and called me a liar

told me to shut up if am not on the streets   

ohh hail the fire that took them away 

 

a tribute to the victims of the September 2013 events, Sudan 

4

As part of the Academy of American Poets’ DEAR POET project, a handwritten letter to one of the Academy’s Chancellors could earn you a handwritten response. It’s all in the name of poetry and National Poetry Month! Click here for details and for more letters/responses.

tl;dr- Poetry fans click here.

The visible object blurs open in front of you, the outline of a branch folds back into itself, then clarifies —just as you turn away—
and the glass hardens into glass as you go about taking care of things abstractedly, one thing shelved after another, as if they were already in the past, needing nothing from you until, smashing itself on the tile floor, the present cracks open the aftermath of itself.
- Martha Ronk | A blurry photograph. Via: poets.org. #marabstonesphoto #illustratedpoems #poetsorg #lowdesert

To the dragon any loss is total.

Praxia Dymitruk, Praxia, Praxia why did you write your name all over the walls? Is this pain written down or resistance to life’s passing?

The art of losing isn’t hard to master; so many things seem filled with the intent to be lost that their loss is no disaster.

To the dragon any loss is total. His rest is disrupted if a single jewel encrusted goblet has been stolen.

Were you, too, afraid to disappear? Without a sound? No one to miss you because you belonged to no one?

Lose something every day. Accept the fluster of lost door keys, the hour badly spent. The art of losing isn’t hard to master. Then practice losing farther, losing faster: places, and names, and where it was you meant to travel. None of these will bring disaster.

To the dragon any loss is total. His rest is disrupted if a single jewel encrusted goblet has been stolen. The circle of himself in the nest of his gold has been broken. 

Is your name all you owned, Praxia? I understand you, little Russian one. Such a sweet stem of a name. For a girl so familiar though never known.

I lost my mother’s watch. And look! my last, or next-to-last, of three loved houses went. The art of losing isn’t hard to master.

To the dragon any loss is total. His rest is disrupted if a single jewel encrusted goblet has been stolen. The circle of himself in the nest of his gold has been broken.  No loss is token.

Is your name all you owned, Praxia?

I lost two cities, lovely ones. And, vaster, some realms I owned, two rivers, a continent. I miss them, but it wasn’t a disaster. Even losing you (the joking voice, a gesture I love) I shan’t have lied. It’s evident the art of losing’s not too hard to master though it may look like (Write it!) like disaster.

Praxia Dymitruk, Praxia, Praxia.

To the dragon any loss is total. His rest is disrupted if a single jewel encrusted goblet has been stolen. The circle of himself in the nest of his gold has been broken.  No loss is token.

To the dragon any loss is total.

 

(“Token Loss” by Kay Ryan, “The Mark on the Wall” by Henia Karmel, and “One Art” by Elizabeth Bishop)

As I Move

As I Move
By: Bernard C. Jones

As I Move
As I Move into the pentacles of life
The inner Beauty of tomorrow is never lost.
I take with me the absents of doubt
I leave the insecurities of shame, fear, low self-esteem, inadequacies
As I Move
I gather greater goals, dreams aspirations, thought, perceptions
I see the realities of the Day
I smell the beauty of others that venture my way
As I Move
I give, I take, and I blow away the pain that plagues me everyday
I understand I can’t get caught up in the deception of lies, bigotry, and hatred
AS I MOVE
I discover that if I stay here I will die, die surely die
AS I MOVE
My voice can still be heard
As I move
MOVE

22

time will have its fancy, tomorrow or today (http://m.poets.org/poetsorg/poem/i-walked-out-one-evening)
čtvrtej večer v novým bytě, poprvý tu vidím večerní světlo. poprvý jsem se dostala domů tak brzo. můj byt má skylight. prostě okno ve stropě. fancy!
domů i do práce je to z kopce. taková fyzikální zvláštnost. užívám si, že jsem z práce doma za deset minut (to jsou dvě písničky, víme). užívám si ten moment, kdy se metro zvedne ze země a vytvoří mievillovskou scenérii (tady bude link na mapu) i moment, kdy se ocitnu na rohu s kinem a odbočím, vždycky to přijde dřív než čekám. kolo je furt to nejlepší na celym berlíně (dofouknout každý tři tejdny!), v poslední době navíc reprezentace pracovní přetíženosti - kdykoliv se přistihnu, že šlapu do pedálů jak šílená, dojde mi, že bych měla zvolnit. takže furt. #wildchild
takže se nejde divit, že nejvíc z berlína vidim, když za mnou někdo přijede. přežití je furt mou hlavní prioritou, a přežití nezahrnuje procházky kolem reichstagu. když jsem to zkusila naposled, rozflákala jsem si telefon. ale moje foťáky už se těšej.
v kontextu mojí němčiny (level v krámu a hospodě lidi nepřepínaj do EN, ha!) vycizelovaný do znalosti každýho členu (vzbuďte mě o půlnoci, je to das lineal, die milch, das messer) je vtipný, jak nanic mi to je když dojde na přejatý slova (der burger, das bagel (wiktionary tvrdí der, ale něco tak kulatýho nemůže bejt der, krom toho jsem slyšela das bagel heute v die bagelbäckerei, no nic)).
v kontextu pozorovatele užívám a pozoruju. kdybych psala příručku o berlínu kterej znám, úvodní slovo bude welcome. rest your weary head. tady nemusíte řešit, kdo jste, co máte na sobě a co všechno máte potetovaný, a jestli zrovna bydlíte pod mostem. i když mít prachy je samozřejmě fajn (představuju si ten paralelní, na hony vzdálenej posh berlín, kterej mě vůbec nezajímá).
v kontextu expata si přijdu od ‘domova’ daleko. už se ti vždycky bude stejskat, v praze po domově, doma po praze, pravila kulida na našem italskym vršo obědě. but, when was going back an option? kromě potřeby upíct český buchty (drosseln!) je tu stejná obloha a mnohem víc svobody.
z toho je mi mnohem smutnějc než z toho že mi po domově smutno není. zahlídla jsem tuhle na obrázku turm, můj navigační bod, a chvíli jsem byla přesvědčená, že jde o žizkovskou věž. chvíli než mi došlo že asociaci televizní věž>domovský město někdo přepsal.