doraz

5

Poprvé od začátku roku jsme o víkendu doma neměli žádnou návštěvu ani nebyli na návštěvě my sami, tak jsme vyrazili do hor. Poslední dni probíhaly skutečně na doraz, trocha čerstvého vzduchu, ač taky maličko vydřeného, nám udělala všem moc dobře.

Původně jsme chtěli v neděli na sněžnice, dokonce jsme mi je ve čtvrtek večer zajeli vypůjčit k Daniho kolegovi. Jenže v neděli má celý den pršet. A v sobotu mělo být tak nádherně. V sobotu mají ale Dani s Eliškou kurz plavání, tak bylo potřeba vybrat tak krátkou túru, abychom ji stihli ještě i po plavání. Chvilku nám to zabralo, ale nakonec jsme vybrali z jedné knihy zapomenutých alpských stezek dvouhodinovou výchazku nad Tegernsee.

Po dost nepovedeném plavání, kde to tentokrát milá lektorka nepříliš zvládala, jsme natěšení vyrazili na jih. Musela jsem bavit Elišku, jen aby neusnula za tu půl hodinu cesty, abychom ji pak nemuseli vytrhávat z blaženého dvouhodinnového poplaveckého spánku. Jenže ouvej, už byla jedna, parádní počasí a parkoviště u naší “zapomenutý stezky” bylo úplně plný, plná byla i přilehlá ulice, v níž byl ostatně stejně zákaz stání. Možnost parkování v okolí pražádná. A to jako pojedem domů? Ela už byla úplně znavená a jen se nám snažila důrazně sdělit, ať už si to tedy nějak koukáme dořešit. Vzali jsme mapu, o pár kilometrů dál objevili možnost parkování, přilehlou horu, kterou bychom ve zbylém čase do západu slunka mohli zvládnout a přemístili se.

Prvních tři sta metrů převýšení jsme byli v lese docela sami, pak se ale naše cesta setkala s tou, která vedla od onoho přeplněného parkoviště. Oni ti všichni tůristi totiž vůbec nechtěli na tu naši zapomenutou stezku, všichni mířili k našemu novému cíli, Neureuthu. Až zpětně jsem se dočetla, že je to asi nejznámější chata nad Tegernsee s obrovskou zahrádkou, která byla taky skutečně zaplněná do posledního místečka. Co chodíme s Eliškou do hor, jsme nikdy nepotkali mladšího výletníka, to dneska měli snad všichni, koho jsme potkali, na břiše nebo na zádech nějaké to mimino. A nahoře u chaty, kam se dá dostat pěšky i po asfaltce, bylo hned několik kočárků. Nicméně jsme si našli svoji klidnou lavičku opodál, Eliška na chvilku otevřela oči, dokonce i kojení, největší strašák zimních horských túr (ze zamrzlých prsů jak známo teče nepříliš), bylo díky chatě více méně bez problému.

Sněžnice si ještě ponechám vypůjčené do příštího víkendu, kdo ví. Dani mi slíbil, že půjde s Eliškou za dva roky do lyžařské školky (k tomu kolegovi, co nám půjčuje sněžnice) a naučí se lyžovat. Já už to sice asi za těch deset let, co jsem nebyla, taky docela zapomněla, ale třeba se mi to zas vybaví. Doufám, že stihnem uspořádat pár pěkných rodinných skialpových túr, než z Alp docela zmizí sníh. Leden ve skoro třináctiset metrech v tílku a tenké mikině je na pováženou, ale pár let by to snad ještě vydržet mohlo.

Ze života všedního stojí za zmínění hlavně Eliščino nové uvědomění. Poslední týden se totiž naplno prokázalo, že se Eliška nevyhne separační úzkosti. Tedy jestli se tomu skutečně tak říká, německé sloveso fremdeln je mi o dost sympatičtější. Je hezké, že zas poskočila o kus dál a tuší již rozdíl mezi lidmi blízkými a neblízkými, ale že to u ní bude tak naléhavé, bych si nebyla pomyslela. Naštěstí, a to pro mě skutečně na velké štěstí je s Danim ve stejné pohodě jako se mnou. Slýchávám i o dětech, co neberou ani táty, to už bych se mohla jít rovnou klouzat. Prozatím asi budu muset skončit s doučováním. Maminka dětí, co je učím, totiž Elišce vlastně asi hned třetí nejbližší osoba, setkává se s ní přeci jen dvakrát týdně na několik hodin, je podle jejího současného chápání osoba neznámá a neblízká. Doposud to fungovalo tak, že jsem nahoře v patře učila nejprve dcerku a pak syna; máma a pak i máma s dcerkou hlídaly Elišku. Teď sotva vyjdu do patra, už slyším zespodu burácivý řev. Ten ustane, až když přijdu dolů a vezmu ji do náručí. Jako mávnutím kouzelného proutku. Soustředěně a naplno jsem tak odučila v pátek jen půl hodiny, kdy Eliška spala. Předtím jen s Eliškou v náručí dole v obýváku. Ale kdo by se dovedl soustředit, když mu nějaký miminko pořád krade a žužlá papír s úkolem, moje milá jedenáctiletá svěřenkyně to bohužel nedovede tuplem. Ruku v ruce s tím vším jde častější kojení, podstatně neklidnější spaní a naše bezesné noci.

Tak uvidíme, jak snese Prahu. Dala jsem dohromady fotky, co je máme po bytě, a hodlám Elišce ukazovat denně hlavně svoje rodiče, aby na ně nezačala taky podobně vřeštět hned ve dveřích. A tam ji zas budu muset pětkrát denně ukazovat na fotce Daniho, aby ho ještě poznala po návratu.

Nicméně: máme na květen a červen pronajaté dva byty v Hendaye, takže jedem na šest týdnů do Baskicka, juhů! Týden na cestě Francií nám dovolí navštívit další milé známé. Budeme stanovat v Pyrenejích, jezdit na kole podél Atlantiku, mluvit francouzsky, španělsky, baskicky! Jo a já budu psát diplomku, zatímco si Dani bude plnit své povinnosti rodičovské dovolené, ale: Budeme stanovat… A tak dále! Tak snad se nám to ještě nějak nepokazí.

(Crappy, but I had to do this, because, you know.)

“What do you think of a duet?” She says, her eyes sparkling.

Quinn’s mind is set free, thinking of that touch over and over. A duet.

“I was thinking, maybe, a mash-up of I Feel Pretty/Unpretty.”

How would that start? I wished I could-

Oh.

I wished I could tie you up in my shoes.

Tie you up.

Tie you up.

“Quinn? Are you even listening?”