chodit

Osud je nezvratný

Dneska u nás byl jeden 90ti letý pán a povídal nám o jeho vzpomínkách na druhou světovou. Jen tak mimo řekl, že se mu v Terezíně líbila jedna slečna, že ona ho sice nechtěla, ale pak spolu přeci jen začali chodit a hledali tiché kouty. Po 8 měsících to ale skončilo, převezli ho totiž do Osvětimi. Z Osvětimi se na konci války dostal a zjistil že Terezín byl vypálen, a že dohledat ty lidi je nemožné, neboť jsou skoro všichni mrtví. O to neuvěřitelnější pak bylo když ji prý znovu potkal, měla červené tepláky a vypadala lehce zaskočeně. Řekla mu, že se ji z Terezína podařilo utéct, že kdyby neutekla, zemřela by a tak se potom za dva roky vzali a žili spolu 60 let. Včera to bylo 10 let co ji pochoval a stejně v jeho úsměvu bylo vidět, jak moc ji stále miluje. Osud je nezvratný. Nezabrání mu ani nic tak odporného jako holocaust, dvě duše, které spolu mají být, se na konci vždy spojí. A svým způsobem to je právě to, co jsem potřebovala slyšet.

Nikdy jsem nechtěla chodit se sportovcem. Toužila jsem po klukovi s vlastním ateliérem, po umělci, co bude psát krásný slova pozdě večer, nebo kreslit na plátno moje nahý tělo.
Ale teď se učím jména hráčů, aby věděl, že já jsem ta nejlepší holka. Že tam vždycky budu stát s termoskou a ručníkem pro svýho fotbalistu. A tak se to nějak stalo.
Stojí to za to? Stojí.

nejlepší kámoši

Zalíbil ses mi.Jenom proto,že jsi divnej. Divně zajímavej. Miluju takový lidi,divný a zajímavý.Máte v sobě nějaký kouzlo, který mě omamuje. Namotává. Psali jsme si tenkrát až do noci. Každej den,někdy jsme ani nešli spát.Měl si holku a já byla zrovna dva měsíce po rozchodu.Začali jsme spolu trávit čas, jezdit na párty, koukat na filmy, chodit do kina. Mluvili jsme spolu o všem. O tom, co se děje doma, o tom jak jsme zkurveně úchylní a co nás k tomu přivedlo,o tom co máme rádi v sexu, o jídle, o životě. Mluvili jsme o tom,kam pojedem na další párty, protože jsme byli každej tejden někde,museli jsme vidět všechny Dj’s. Praha,Brno, Ostrava, Olomouc. Jenom proto, že milujeme stejnou hudbu. Naučil si mě ji milovat jinym zpusobem, to jak ji vechnout a prožít.Jako drogu. Říkala jsem ti partykámoš. Pořád si měl holku, ale drby se roznášely rychlostí větru, že prej spolu spíme. Ve skutečnosti jsme spolu nikdy nic neměli, přitom jsme oba chtěli, ale nechtěli jsme si to přiznat. Nechtěli jsme to posrat,to naše úžasný kamarádství,takový, jaký nikdo jinej neměl.Říkali jsme si všechno.Časem sis našel nový kamarády,rozešel se se svou holkou, a po nějakym čase našel jinou. 

Nevadilo mi to, Bára se mě snažila pořád přesvědčit, že k tobě něco cejtim. Bránila jsem se a ani nevim, jestli jsem doopravdy něco cítila,nebo jestli jsem tě měla fakt tak moc ráda jenom proto,jakej jsi. Nějak se mi po tom čase přesvědčování dostalo do hlavy,že tě mám vážně asi víc než ráda, ale moje podvědomí říkalo občas něco jinýho. Pořád jsme se spolu vídali,jezdili na akce. Mezi náma to nikdy neskončí. Z hlavy mi nějak odletěly ty city,asi nebyly pravý. Nebylo to možný,věděla jsem, že mám v hlavě zkurvený bloky kvůli citům, ale věděla jsem,že kdyby se objevil někdo takovej, jako jsi ty,posadilo by mě to na prdel.

Měla jsem narozeniny,strašně jsem se opila a ty taky.Problém byl v tom, že tam byl kluk,se kterym se aktualně vídám,protože s ním občas spím a kouknu na film,to je všechno, necejtim k němu nic,protože i to prostě nejde.Další problém byl v tom, že tam byl i týpek,co odjel teď do Ameriky a to je prostě vždycky průser, když jsme spolu někde a pijeme.Ještě k tomu jsem ho polila rumem přímo na rozkroku,tak jsem mu to šla do pokoje vyfénovat.Kdo by ale čekal,že tam budeš spát ty,úplně opilej, toho jsem si ale vůbec nevšimla.Tak mu nějak fénovala ten rozkrok,když šla kolem pokoje máti a ptala se mě,co tam dělám.Rychle jsem začala předstírat, že si fénuju vlasy,protože jsem je měla úplně mokrý z toho,jak mě hodili do bazénu, pak jsem pokračovala zase ve fénování rozkroku.(teď mi to zní hrozně vtipne,ale ten moment byl fakt jako vzrušující),věděla jsem,že na mě něco chce zkusit a my jsme vlastně ani nevěděli,že ležíš u mě v pokoji. Koukla jsem se mu do očí a šla pryč. 

Vrátili jsme se zpátky,jenže mě znovu hodili do bazénu,tak jsem se šla převléct.Jenže jsem si pořád nevšímala toho,že tam ležíš,vyslíkla jsem se do spodního prádla a hledala tričko a podprsenku ve skříni.Nedošlo mi,že jsem si nezavřela v pokoji dveře,když u nás bylo plno lidí. Tak jsem je zavřela a zamkla.V ten moment,si na mě promluvil.,,Víš o tom,že jsem tady?” Měla jsem na sobě jen spodní prádlo,něco jsi zamumlal a dal mi pusu.Dost velkou pusu na to ,abych věděla.Vyspali jsme se spolu.Poprvé. Až do včerejška jsem si myslela,že to bylo naposled.Že to byl jenom nějakej opileckej úlet, že o tom nikdy nebudeme mluvit. Bylo to tak kurevsky dobrý. Věděla jsem to, už když jsme se bavili o tom,kdo má co rád.Abych se k tomu vrátila, po tom, co jsme se spolu tenkrát vyspali ,snažil se do pokoje dostat ten,se kterym se aktuálně vídám.(až teď mi došlo,že bych je všechny mohla nějak pojmenovat,protože v tom je už asi pěknej bordel. Zpanikařila jsem,tak jsem mu řekla,ať chvíli počká,že se převlíkám,oblíkla jsem si triko a župan,zhasla a rychle zavřela dveře. Modlila jsem se,ať nejde do pokoje a nebo ať si tě nevšimne,ty jsi se zase schoulil ke stěe a pokračoval ve svym opileckym spánku.Všechno bylo v pohodě. 

Jenže včera jsi slavil narozeniny ty.Zase jsme se opili,řešili náš aktuální sexuální život. Řekl si mi,že s holkou, se kterou se vídáš asi dva měsíce jsi spal jen s jednou a asi dvakrát s někym jinym. Podívala jsem se na tebe nechápavě a nalila hnusný červený víno. Nesnášim červený víno. Napil ses a dal mi pusu. Nevim zase proč a jak se to stalo,ale začali jsme se líbat. Nevim, proč to vždycky děláme na nejvic nebezpečnym místě,kde nás můžu všichni vidět.A ani nevim, proč mám vždycky takovej strach, že nás někdo uvidí.Asi nechci, zklamat tu slečnu,se kterou si už dva měsíce nespal,protože mě má fakt ráda. Nevim proč,většinou mě lidi nemaj rádi kvůli mojí prořízlé držce.

Kousl si mě do rtu a zatáhl za vlasy.Kousl si mě tak moc, že mám ještě teď malou modřinku. Strašně moc jsem chtěla jít jinam,aby nás nikdo neviděl.Bylo ti jedno, že nás někdo uvidí,ale zatáhl jsi mě za roh chatky.Připadala jsem si jak znovuzrozená patnáctka. Odtáhl si mě někam za stromy do pole. Zase jsme se spolu vyspali. Zase to bylo kurevsky úžasný a zase jsme byli úplně opilí. Nelituju. V tom poli jsem ztratila dech, zažila jedno z nejlepších. Se svým nejlepším kamarádem. Zase.

Vrátili jsme se a říkali jsme si,že jsme dva jsme strašný mrdky. A až moc stejní,tajemní se svym životem a vlastně ne tak uplně fér chováním.

Nikdo to neví, takže vlastně je to asi v pohodě. Svědomí mám čistý. Nelituju toho co se stalo,ale spíš se ptám, jestli takhle budeme slavit pokaždé naše narozeniny nebo jestli to byla konečná.

štěstí je:

- uslyšet svou oblíbenou písničku v obchodě
- chodit po bytě ve spodním prádle
- když vás cizí pes/kočka nechá pohladit
- vdechovat vůni po dešti
- vidět padat hvězdy
- říct to samé slovo naráz s člověkem, se kterým právě mluvíte
- poslechnout si příběh stařenky/staříka
- chodit bosa po zrosené trávě
- zamilovat se do fiktivního hrdiny
- dostat květiny
- být jediným návštěvníkem v galerii/muzeu
- nechat se oslepit odlesky slunce na vodní hladině
- zpozorovat srnku z okna jedoucího autobusu/vlaku
- natrhat třešně
- vyvolat fotografie z filmu
- poslouchat šumění moře a křik racků

(přidávejte vlastní, zajímá mě, co štěstí znamená pro vás!)

Favourite idioms

Some of you may have already seen this post, originally made by  enqueteur and additions by acelaurens and  swagalodon. I decided to add the Czech originals and post it on my blog, too, because these are one of the funniest idioms you may come across in our silly little country. Please enjoy it once again!

Favourite Czech idioms translated literally into English:

  • Gather your five plums and leave! (take all your stuff and get out!)
  • Seber si svých pět švestek a vypadni!

  • To have nerves in a bucket (to be mentally drained and stressed)
  • Mít nervy v kýblu

  • To receive lentil/soda (to get told off)
  • Dostat čočku/sodu

  • That is a back bucket to me (I don’t care)
  • To je mi putna

  • Mushrooms with vinegar (nothing)
  • Houby s octem

  • Like a tiny moon on dung (very happy)
  • Jako měsíček na hnoji

  • Once a Hungarian year (in very long intervals)
  • Jednou za uherský rok

  • Bear service (to cause damage with originally good intentions)
  • Medvědí služba

  • Two asses of sth (lots of sth)
  • Dvě prdele něčeho

  • To get drunk with a bread roll (to be satisfied easily)*
  • Nechat se opít rohlíkem

  • Cucumber season (dull season without any news)
  • Okurková sezona
  • it crawls from you like from a hairy blanket (you speak slowly)
  • Leze to z tebe jak z chlupaté deky

  • still better than poking the eye with a wire (it could be worse)
  • Pořád lepší než drátem do oka

  • did you shit yourself in the cinema? (are you kidding me?)
  • Posral ses v kině?

  • to walk around hot porridge (to beat around the bush)
  • Chodit kolem horké kaše

  • it’s splashing on his lighthouse (he’s stupid)
  • Šplouchá mu na maják

  • shit out your eye/go to ass (go to hell)
  • Vyser si oko/jdi do prdele
  • to burn down someone’s pond (to crush someone’s plans, take away their advantage)
  • Vypálit někomu rybník

  • how are your rabbits stomping? (how are you?)
  • Jak ti dupou králíci?

  • did your bees fly away? (a question you ask someone who is clearly feeling down to find out why)
  • Ulítly ti včely?

  • to march like geese (to walk in a straight line one after another)
  • Pochodovat jako husy

  • i swear on my soul, on dog’s ears and on cat’s conscience (trying to convince someone to believe you)
  • Přísahám. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. 

  • cheeks like spelling-books (puffy red cheeks)
  • Tváře jako slabikáře

  • to look like a wet chicken (to look like shit)
  • Vypadat jako zmoklá slepice

  • *I would say that it means ‘to get fooled easily’. 
Panny Marie

Je 21. století, víra v Boha se pomalu dává na ústup. Neposkvrněný Panny Marie utíkají z obrazů a oblíkají se do lascivních krajek. Tlustý tvářičky barokních andělíčků zamrzávaj v křečovitých výrazech blažených orgasmů. V kostelech sedí na modlitebních lavicích levný kurvy, který odpočívaj po noční směně. Sex nás všechny vykoupí, hlásaj transparenty opřený o zdi nasáklý náboženským fanatismem. 

Uprostřed náboženský revoluce nehybně existuje ona. 
“Modrý velbloudy, pěkně prosím,” řekne každý ráno v malým obchodě na konci města. Krabičku uchopí, jako by to bylo něco posvátnýho. Cestou kupuje ještě rohlíky a noviny, kterejma pak mrskne na jídelní stůl a postěžuje si na další idioty v politice nebo za volantem- každý ráno se najde aspoň jeden článek, nad kterým se může rozčílit. 

Plynová trouba líně otevře pusu, spolkne tvrdý rohlíky, se kterejma by se klidně daly zatloukat hřebíky, a po pár minutách je zase stejně líně vyplivne. Líný rána, jo, to je v jejich domě každodenní rituál. Její táta si líně zapálí cigaretu, rohlík namaže paštikou a nohy vyhodí na stůl. Vždycky jí jeho přístup sral. 

“Ty snídat nebudeš?” ptá se jí každý ráno, od pusy mu odpadávaj drobečky rohlíků. Měl by se oholit. 
“Ráno je mi z jídla blbě. Víš to.”
“Se na sebe podivej, Veroniko, takovouhle tě nikdo chtít nebude. Chlapi chtěj maso, mít tě za co chytit… Po týhle hromádce kostí neštěkne ani pes.”

Ale psi štěkaj. A kluci na ulicích se za ní otáčej, barbarsky pískaj a pokřikujou. Chce se jí křičet, že je jí z nich blbě. Chce se jí utéct. Ale stejně jde vždycky do školy stejnou cestou, stejnejma uličkama, slyší stejnej pískot a stejný oplzlý narážky. 

“Modrý velbloudy, prosím.”
“Copak, slečno Verunko, že dneska neprosíte pěkně?” ptá se jí jedno ráno prodavač, podává jí cigarety a bez ohledu na to, že je brzo ráno, se usmívá (ráno se nikdo neusmívá).
Ona se ale neusměje, odpoví, že se špatně vyspala, koupí rohlíky a noviny. Dneska ráno ji nenaštve ani jeden článek. Její táta si zapálí, namaže si rohlík, ptá se jí, jestli nebude snídat. Nebude.

Jeden velbloud v krabičce chybí, Veroniky otec si nikdy nemyslel, že si stáří vybere takovou daň, aby si nepamatoval, kolik cigaret za den vykouřil. Mávne nad tím rukou, vytáhne další, líně pokuřuje a sleduje americkou kriminálku. Už teď ví, že vrahem bude manželka. 

Cigarety se nikdy samy nevypaří a v pětačtyřiceti si přece pamatujete, kolikrát škrtnete sirkou, řekla by vám Veronika s otcovou cigaretou nezkušeně položenou mezi ukazováčkem a prostředníčkem. 

Panny Marie utíkaj z obrazů, říká si cestou do školy. Ty nevinný ženy s pláčem sedávaj na chodníku a kouřej. Tak jako teď ona. Tíhu svýho těla už nedokáže unést, sedá si na chodník a nesměle dokuřuje cigaretu. Až na filtr. Ostatně tak to dělávají všichni nezkušení kuřáci. Je jim cigarety líto. A tak prodlužujou trvání jejího života.

Filtr, podělanej životní mezník, musíš si dát pozor, aby jich za den nebylo moc. Filtr končí v koši, ona odchází- těma stejnejma uličkama. Ale dnešek je až moc jinej: nepoprosila pěkně, nenaštvala se nad novinama, kouřila. 

Lascivní Panna Marie na školních záchodech, pod očima má tmavý stíny od řasenky, oči má ubrečený, z krátkejch kraťasů vykukujou dva půlměsíčky.

Tak ať si stojí na odvrácený straně víry. Kurva, jediný slovo, co Veroniku napadá při pohledu na holku před zrcadlem. 

“Na co čumíš?” sykne a pokračuje v odličování řasenky. Potůčky slz a Veronika jako by se jich bála- pozpátku vycouvá z dívčích záchodů. 

Možná kdyby věděla, že tam za pár měsíců bude s řasenkou pod očima stát ona, neutekla by. 

Ráno, když chodí pro cigarety, přestává prosit pěkně a jednu cigaretu si vždycky tajně vezme. 

Je středa, Veroničina víra v sebe samou se pomalu dává na ústup. Ještě před tím, než jako každý ráno dojde pro krabičku modrejch Camelek, se na sebe nezvykle dlouho dívá do zrcadla. Jako by utekla ze svatýho obrazu, co je pověšenej na stěně kostela, kam už nikdo nechodí. Kdyby ses na ní koukal moc dlouho, určitě by ses v těch modrejch nevinnejch očích utopil. 

“Jedny modrý velbloudy, prosím.”
“A vosmnáct už vám bylo, slečno?” 
Pomořená do línýho ranního stereotypu si ani nevšimla, že za pultem nestojí chlápek s šedejma vlasama, co se usmívá i v půl šestý ráno a vždycky jí přeje hezkej den. 
“Tak co, vobčanku máš?” ptá se kluk za pultem s hrozně drzým výrazem a Veroniku nesmírně vytáčí v na začátku slova občanka a osmnáct. 
“Jsou pro tátu.”
“Lepší výmluvu nemáš?”
“Bože,” zakroutí nad ním očima Veronika a on se pousměje. Pátej pád slova Bůh se k Veroničiným rtům ani trochu nehodí, trochu se zadrhne o růžovou plošku spodního rtu, ale ven vylítne elegantně a úderně. 

Ze stojanu bere noviny a dává je na pult, nevěřila by, že se stihne naštvat dřív, než si přečte jakýkoliv článek. 
Kluk, co mu podle Veroniky není osmnáct moc dlouho (ale už dost dlouho na to, aby mohl mučit nezletilý kuřáky a Veroniky, co nosí cigarety tátům), se usmívá- ale jinak, než starej prodavač. On se vždycky usmíval až moc srdečně, jako by ten úsměv vycházel z radosti do života (takový, jakou Veronika nikdy nezažila). Ne, ten kluk se neusmíval srdečně, vypadalo to, že se až moc dobře baví Veroničinou situací. 

“Tak když tak hezky prosíš,” říká po chvilce ticha a na noviny pokládá modrou krabičku s obrázkem odrazujícím kuřáky.
“Neprosila jsem,” odsekne naštvaně, přestože má radost z výhry, kterou vůbec neovlivnila. A navíc, hezky už neprosila nějakej ten pátek. 
“To ne, ale vidět takhle hezký voči po ránu, to se mi jen tak nestane. Modrý voči a modrý camelky. Asi jsou ti souzený.”

Neví, co odpovědět. Zase řekl “v” na začátku slova, kam žádný pitomý “v” nepatří. A mluví, jako hlavní hrdina z klišé filmu pro náctiletý, u kterýho se na konci brečí (někteří jenom z principu) a na kterej se po dvou dnech zapomene, protože zápletka nestála za nic. 

“Můžu si dát cigaretu s tebou? V půl šestý sem do obchodu stejně nikdo nechodí.”
“Čeká na mě táta,” řekne se samolibým úsměvem a za sklem obchodu mu ještě zamává. Tak, a má to, říkala si. Nechtěl mi je prodat, tak ať, schválně si s ním nezakouřím. I když vlastně hrozně moc chtěla. 

“Čau tati, asi si budeš muset začít chodit pro cigára sám. Chceš kafe?”
Líně si zapálí cigaretu, kafe by si dal moc rád. 
“S mlíkem, viď?”

Pohled na přetejkající popelník a otcovo strniště. Nedopalky nasype do koše a pak láskyplně povídá: “Tati, měl by ses oholit.”
“Vždyť jo pořád, Veroniko.”
“Měj se hezky.”
“A ty jíst nebudeš?” ptá se jí, když už je na odchodu.
“Ráno se mi dělá z jídla blbě, vždyť to víš.” Tichej povzdech a pak už odemyká vchodový dveře, co jí dělej od náboženskejch revolucí a štěkajících psů (a kluků).

“Já jsem moc dobře věděl, že ty cigára nebyly pro fotra.”
“Ale jo, byly,” odpovídá s ukradenou cigaretou v puse. Pak zvedne hlavu, přestane počítat kostky chodníku. Kouká přímo do očí tomu klukovi z obchodu. 
“A teď už si s tebou zakouřit můžu?”
“Je to snad můj chodník? Hele, mně je celkem jedno, kam si sedneš a kde si vykouříš svojí cigaretu, fakt.”
“Jsi vždycky takhle protivná?”
“Po ránu vždycky. A na kluky, co mi nechtěj prodat cigára pro tátu taky.”
“Vždyť ty cigára kouříš ty, tak jaký pro tátu?”
“To je jenom jedno. Zbytek krabičky je jeho.”
“A jemu to jako nevadí, jo?” Vyfoukne Veronice kouř do obličeje.
“Tobě vaděj věci, o kterejch nemáš ani páru?”
“Ne.”
“Tak vidíš. A teď, když mě omluvíš, musím do školy.”

“Jedny modrý velbloudy, pěkně prosím.”
“Nesere tě ten stereotyp?”
“Sere, ale co s tím nadělám?”
“Tak utečeme. Holka s modrejma vočima a camelkama. A já. Až na konec světa.”
“Ty jsi pitomej. Vždyť se neznáme, ani nevíš, jak se jmenuju. Víš jenom, že ráno kupuju tátovi cigára a že si jedno vždycky tajně nechám.”
“Tak tady se mnou zůstaň aspoň dneska ráno.”
“To nejde, musím zanýst tu krabičku tátovi, taky tyhle noviny,” řekne a položí jedny na pult, “a cestou musím koupit rohlíky.”
“Tak se teda měj a umírej si v tom svým stereotypu.”
“A budu,” řekne ještě Veronika, podá mu mince, krabičku uchopí, jako by to bylo něco posvátnýho, a pak už mizí na konci ulice.

Už ani nestíhá oddělovat jednotlivý části dne, všechno je to tak moc stejný. Sobota je vlastně úplně stejná jako středa. Z krabičky už si bere cigarety dvě. 
“Kam ty zasraný cigarety mizej? Kouřím pořád víc a víc,” říká si její otec a vlastně ani neví, že už měsíc kouří o cigaretu míň, teď už o dvě. 

“Jdu ven.”
“A jedlas, Verunko?”
“Tati, kolikrát ti, prosimtě, musím říkat, že je mi ráno z jídla blbě?”
“Je jedna odpoledne, už jsi i vařila oběd.”
“No ale vstávala jsem v jedenáct, takže technicky vzato já mám ještě pořád ráno.”
“A nemáš, Veroniko, ty tu anorexii, viď? Teď vo tom psali v novinách a to bys nevěřila, kolik hezkejch holek to stálo život.”
“Tati…” Jako by ses snad někdy staral, chce se jí říct. Ale nakonec řekne jenom: “Vrátím se večer, cigára máš na stole, na plotně je zbytek od oběda a jedno vychlazený pivo je v ledničce.”

“Ahoj Verunko.”
“No nazdar.”
“A pusu nedostanu?”
“Ale jo,” říká, naklání se přes prodavačskej pult a líbá kluka za ním.
“Dáš si cigaretu?” Veronika přikyvuje a jde si zapálit ven. Přes sklo výlohy kouká na toho kluka, co jí ještě před měsícem nechtěl prodat cigarety a dělal si z ní hned po ránu srandu.

“Měls pravdu.”
“A v čem, prosím tě?”
“S tim stereotypem.”
“Tě to sere, viď?”
“Ani nevíš jak.” A on na to odpovídá, že ví.
“Četlas už ten nápis na kostele?”
“Jakej nápis?”
“Sex nás všechny vykoupí.”
“Hm.”
“Co ti je, Verunko?”
“Nic, jenom mě všechno sere.”
“Hm.”
A pak se na něj Veronika podívá těma nevinnejma modrejma očima a povídá: “Nechceš to tady zabalit, jít k tobě a dopřát mi nějaký to vykoupení?”

Ležej v posteli toho kluka z obchodu, on Veroniku hladí po nahejch zádech a říká jí, že je hrozně krásná. Ona mu ale nevěnuje ani trochu pozornosti, oči má upřený na obrazovku starý televize, která je zapnutá jako kulisa. Malý gorilí mládě mazlící se se štěňátkem, ultimátní roztomilost. Ale ani to Veronice nezvedne náladu. 

“Verunko, každej den jsi smutnější a smutnější, už ani ty tvoje voči nejsou tak modrý jako bejvaly. A já už se na to nechci koukat.”
“Tak se nekoukej,” řekne nahlas (hlasitěji, než chtěla), zvedne se z postele (prudčeji, než chtěla) a obleče si černou krajkovou podprsenku (Panny Marie utíkaj z obrazů a oblíkaj se do lascivních krajek). 

Asi to Veronice přijde jako sladká ironie, protože od kluka z obchodu jde rovnou do kostela. Sedá si na modlitební lavici, zapaluje si cigaretu (nekouřím poslední dobou nějak moc?) a je jí úplně jedno, že se sem přišla nějaký stará paní pomodlit (asi za svýho syna, co si vzal tu nevděčnou krávu). Ignoruje její ‘slečno, tady se kouřit nesmí’ a taky ‘zavolám na vás faráře, jestli tu metlu lidstva okamžitě nedáte pryč, taková krásná holka a takový vošklivý věci dělá’.
“No vidíte a já jsem si myslela, že metla lidstva je alkohol, jak já jsem byla hloupá,” řekne s hraným úžasem a cigaretu típne o Bibli. Stará paní se pokřižuje a zašeptá něco o tom, že Veronika určitě skončí v pekle, že o tom není pochyb a že by se nad sebou měla zamyslet. 

Otevírá dveře obchodu, zamyslela se nad sebou. Bez přemýšlení vyhrkne: “Neměla jsem si to všechno tak moc brát, promiň mi to.”

“Někoho hledáte, slečno Verunko?”
A ona zmateně zvedne hlavu. Za pultem nesedí kluk, co jí tak moc pomotal hlavu (ani jí nakonec tolik nevadilo, že občas říkal “v” tam, kde vlastně nemělo co dělat). Sedí tam šedovlasej pán, co se směje i brzo ráno. 
“Toho kluka, co tady bejval poslední měsíc.”
“Ale slečno Verunko, ten dneska odpoledne odjel vlakem do Prahy. Prej už to tady není takový, jaký to bejvalo- jak to ten malej pacholek vůbec může říct, vždyť tady byl sotva půl druhýho měsíce.”
“Tak mi dejte aspoň ty modrý velbloudy, prosím vás.”

Stereotyp, štěkající psi a cigarety na motlitebních lavicích. Lascivní krajky pod černým rolákem, Veronika se stává ubrečenou Pannou Marií, co utekla z obrazu. Ty modrý oči ztrácej barvu.

“Veroniko, večeřelas?” ptá se jí starostlivě otec. Měl by se oholit. Veronika vysypává přetékající popelník. 
“Vždyť víš, že se mi poslední dobou dělá z jídla blbě. Ne jenom ráno.”

Brečí na školních záchodech, řasenka pod očima (vzpomíná si na tu holku, kterou v duchu nazvala kurvou). Ruce si umeje třikrát, třeba ty vzpomínky na něj smeje mýdlem, co je naředěný vodou (to aby ho bylo víc a aby školní instituce ušetřila) a voní jako levnej pánskej sprchovej gel. 

“Dvoje modrý velbloudy, prosím.”
“Tatínek teď kouří víc, Verunko?”
“No jo, pořád mu říkám, že by neměl,” řekne Veronika ustaraně a krabičky uchopí, jako by to bylo něco posvátnýho.
“A nebuďte pořád nešťastná, Verunko, vždyť on se jednou z tý Prahy vrátí.”
“Já bych se z Prahy nevracela,” řekne, když je na odchodu.

“Tady máš cigarety, tati.” Podá mu jednu krabičku a on se spokojeně usměje. Plynová trouba otevře pusu, líně spolyká rohlíky, pak je zase vyplivne a Veroniky otec si jeden namaže paštikou. 

“Ale je tady krásně, viď, Verunko,” řekne, když si zapaluje první cigaretu novýho dne, a Veronika se nemůže dočkat na tu svojí. Až vytáhne krabičku pečlivě schovanou v zadní kapse kalhot, sedne si na chodník a na chvilku nebude myslet na nic jinýho než na to, jak jí kouř táhne nahoru, až někam k andělům, zpátky do svatýho obrázku, ze kterýho utekla. 

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struny nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
—  Jaroslav Seifert, Píseň o lásce

Potřebuju někoho, kdo se mnou bude chodit do přírody.
Kdo se mnou bude jezdit na skejtu.
Kdo se mnou bude lézt tam, kam se nesmí.
Kdo se se mnou bude smát do umření.
Kdo se mnou bude dělat ostudu.
Kdo se mnou bude cestovat.
Kdo se mnou bude objevovat nová místa.
Někoho takového už mám (měla jsem?), ale už se nevídáme denně. Asi je to debilní, ale toho někoho potřebuju nahradit za někoho jiného. Spřízněný duše se hledaj těžko.

NENECHTE NEPŘÍZPŮSOBIVÉ MATKY S KOČKÁRKY VLÁDNOUT VEŘEJNÉMU PROSTORU.

Já už jsem zjistil tu hlavní pointu proč muži chodí čím dál tím více na mateřskou,  spojil jsem si to s tím každodenním terorem co ty velké sorty nepřízpůsobivých matek s kočárkami po mhd provádí, a je mi to hnedka jasný. Viděli jste snad chlapa že by někde pištěl po mhd nebo celkově kdekoliv že prostě tady má kočárek nebo dítě a prostě bůh ví co? No právě, já taky ne. Já úplně se nemůžu dočkat toho času jestli budu někdy otec a budu moct ukázat jak se to má dělat. Ještě k tomu teda sehnat správnou holku, a bude to všechno absolutně tip top, do školky budu chodit včas vyzvedávat dítě, s kočárkem nebudu brečet že nemůžu projet, nebude ze mě cejtit závan alternativních ekologických makrobiotických puritánských zvyků jako z matek co mají první dítě, že to je z nich vidět prostě na tři kilometry, Prostě budu fotr. Už to mám všechno vymyšlený. Je to easy a není co pokazit, Hlavně nenechat žádný kretény vybrat nějaký debilní jméno nebo se odstěhovat někam na vesnici a pak různě trapně dojíždět. To jsou nejhorší chyby hnedka ze začátku. 

Cítím to uvnitř sebe.

Nejprve to jde do nohou a já postupně zpomaluji, až nemůžu chodit vůbec. Vídím cíl, ale už tam nemůžu dojít, stojím na místě, nemůžu se hnout.

Potom se to rozleze do rukou. Píšu šikmo a pomalu, až se mi tak rozklepají ruce a já nemůžu psát vůbec.

Další místo jsou plíce. Blbě se mi dýcha a pomalu ale jistě, dýchat přestávám.

Skoro nejhroší je břicho. Cítím jak se rozlézá a níčí vše uvnitř mě, cítím jak to fyzicky bolí.

A poslední a nejhroší místo je hlava, pokud se to dostane tam, vše skončí, bude konec, nadobro.

Úzkost a panika jsou dvě kamarádky, uvnitř mě, s kterými se neumím přestat přátelit.

Trochu si mě rozbil

A jsem zase tam, kde jsem byla na táboře. S nízkým sebevědomím. Bez štěstí. A zlomeným srdcem. Jako bonus. Dneska šli ven. Ty čtyři Bestky. Říkali mi ‘Neboj, oni se nebudou bavit.’ Protože to tak je vždycky, vždycky na sebe po táboře zapomenou. Kdo čekal, že se spolu letos budou bavit? Hmm moje ruka nahoře.

Ještě mi říkali, že mě chce. Nojo, ale je rozdíl, mezi tím, jestli si chce lásku nechat, milovat toho druhého, nebo lásku hodíme jako vlaštovkou z okna a uvidíme, co bude dál. No a ty tu lásku chceš vyhodit. Zapomenout na ni. Přeškrtnout ji jako nějakou chybu. Překlep.

Stejně jsem to tak nějak čekala, že naší lásce nedáš šanci. Jak bys mohl chtít chodit s holkou jako já? Jak bys mohl ty, kluk, který ma všechno co chce, včetně miliardy kamarádů, holku, jako jsem já? Ale něco ti chybí. Chybí ti sebevědomí. Ajajáj špatný co? Jakto, že ty, Bestka, máš nízké sebevědomí? Kde nastala chybka? No a to je pak potíž, když kluk s nízkým sebevědomí, má rád holku bez sebevědomí. Co s tím uděláme? Sakra ta mi do náruče jen tak neskočí. Co takhle zkusit se zamilovat do někoho jiného? Jo to by mohlo být fajn, zapomenu na ni, stejně mě nechce.

Čeho ses bál sakra? Bojíš se, že bych tě ztrapnila? Nebo se bojíš, že bychom se vzájemnou zamilovaností rozbili? Skončili bychom jako porcelánové figurky po přeběhnutí pětiletých vnoučat v babiččině obýváku.

Posílám poslední pozdrav tam nahoru na pomyslný žebříček společnosti. Jen bych ti chtěla říct, že já jsem naši lásce chtěla dát šanci, je mi jasný, že bychom se láskou udusili. Ale i když jsem se sakra bála, taky jsem tomu sakra chtěla dát šanci. Miluju tě, a asi ta láska jen tak neodletí, co myslíš?

Mám tě rád. Přijeď, budu tě líbat celou noc. Nesnáším tě, ale zároveň k tobě chovám nějaké city. Už mi nikdy nepiš. Přijeď prosím, chci tě milovat. Až mě potkáš, tak raději dělej, že mě neznáš. Dával jsem ti šance, ale už jich bylo mnoho. Jsi dětinská. Chybíš mi. Dnes ti to moc slušelo. Chodíš jako laňka. Chci tě milovat. Sluší ti to vážně vždy, ale dnes mi spadla hlava, tedy brada. Nedokážu tě milovat. Nedokážu milovat nikoho. Máš nejkrásnější prsa. Nechci tě využívat. Je mi ze mě hrozně špatně. Jsi moc hodná. Byla jsi tak nevinná než jsi mě poznala. Spíš dnes u mně? Jdeš ke mně? Jedeš ke mně? Nechceš jít dnes ke mně? Můžeš spát u mě. Jsem špatný kluk, doufám že to víš. Jen jsem psal, že tě miluji. Vážně. Jdeš na pivo? Teď bych tě líbal. Nic jsi mi nedala. Měl jsem tě jen pro srandu. Kašli na lásku. Uvolni se. Chci tě mazlit. Chci se mazlit. Já bych ten cukr z tebe zlíbal. Můžu? Máš dokonalé tělo. Máš pěkné žilky. Máš se? Měj se krásně. Bobinku neblázni. Spi sladce. Moc ti to sluší. Neber se tak vážně. Občas na tě myslím. Ublížil jsem ti. Jsi krásná. Myslel jsem na tebe. Chci s tebou chodit, ale až za tři roky. Dnes se mi o tobě zdál sen. Miluji tvůj lehce francouzský styl. Těším se až ti bude tak dvacet, budeš se mi líbit, ale to ty už mě budeš nenávidět. Zapomeň na mě.
—  M

maminka mi přišla do pokoje a já si na okamžik uvědomil, jak strašně moc zestárla…
co budu dělat, až mi jednou do toho pokoje už nebude mít kdo chodit?

Přátelství

Je jedno, jestli je mezi mužem a ženou, nebo kýmkoliv jiným. Je to cit, který si mnoho lidí kazí něčím, čemu se říká sex. Proč je nás tolik, opuštěných a osamocených holek, které si užívají se svým kamarádem? Neměl by snad sex být otázka důvěry a společného souznění? Přece bez sex bez lásky, není sex, nemám snad pravdu? A že s kamarádem, se kterým se každá z nás alespoň jednou vyspala, to žádná láska nebyla.

Proč si lidé čím dál více pletou vztah plný lásky a přátelství? Copak není přátelství úžasný pocit i bez tělesného styku? Přece ten pocit, že někomu můžete povědět i své nejtajnější sny a touhy, je k nezaplacení. Každý potřebujeme ve svém životě přátele. Kdyby nebyly… kdo by nás jinak učil kouřit cigarety, chodit za školu, kouřit trávu nebo fetovat?

Lidi myslete na tohle, přece si nechcete kazit přátelství. Přátelství je dar a ne každý najde svého pravého přítele, který ho neomlouvá, nezesměšňuje nebo jinak neponižuje. Važme si všech, které máme a oni si naoplátku budou vážit nás. Každý potřebujeme někoho, kdo nás vyslechne.

Před týdnem jsem uvažovala o tom, že se vzdám vysoký školy a budu žít na vesnici u mojí babičky. Budu schovaná v mojí zóně komfortu, budu pracovat v nějaké továrně nebo za kasou supermarketu, budu se těšit na to až mi skončí směna, abych si pak doma mohla kreslit, vyrábět, starat se o mého psa a chodit na procházky do přírody. Představa toho prostého chudého života mě tak moc hřála a konejšila, hladila mě po tváři, utírala slzy a šeptala, že mě ochrání před tím zlým světem tam venku.
Týden uplynul a já jsem v Praze. První noc mi naštěstí vytáhl nejlepší kamarád do jednoho undergroundového podniku kousek od místa, kde bydlim a nakonec u mě i přespal. Byla jsem vděčná za jeho přítomnost, která alespoň nachvíli odkutálela ten balvan úzkosti, co mi leží na hrudi. Druhý den to bylo už jen na mě. Zařídit si lítačku, jak banální úkol. Pro mě to bylo, ale tak moc obtížné, že jsem to zvládla až na druhý pokus, posilněná kapkami kozlíku lékařského a šťastnými pilulkami, co mam schované v šuplíku. Tak strašně bych chtěla žít, ale toho života kolem mě se zároveň tak moc bojim. Chtěla bych psát o svém skvělém úspěšném životě, ale místo toho píšu jen o nekončících problémech. Teď tu ležím v posteli a vzpomínkama se vracím do dětsví, do očí se mi derou slzy a já mam chuť utéct domů, omluvit se mámě a tátovi za všechno, obejmout je a říct jim, že je mám moc ráda. Schovat se před světem v mojí bublině, žít prostý život a o všech těch skvělých věcech, co svět nabízí jenom snít, protože to mi jde v životě asi nejlépe.

Sobota
: tak je pozdrav
A: X a Y zdraví ale Pepa ne
: Okeej
A: hej ale, dneska je den splnených přání

Dneska
: no tak povidej
A: no já jsem tam s nima seděla a on tě nepozdravil, víš ne? No tak já na nej že proč to děláš? A on že já nevím. Tobě se líbí že? Něco zamumlal. ,,Ty ji chceš, že?“ ,,Ale ona mě ne.” ,,Jak to víš? Já to taky nevím.“ ,,Je tak pěti procentní šance, že by mě chtěla.” ,,Ty bys s ni chtěl chodit, že?“ (ticho) ,,Ale ona by nechtěla.” A X ,,Jo chtěl by s ní chodit.“

ne

chám.