chodit

Osud je nezvratný

Dneska u nás byl jeden 90ti letý pán a povídal nám o jeho vzpomínkách na druhou světovou. Jen tak mimo řekl, že se mu v Terezíně líbila jedna slečna, že ona ho sice nechtěla, ale pak spolu přeci jen začali chodit a hledali tiché kouty. Po 8 měsících to ale skončilo, převezli ho totiž do Osvětimi. Z Osvětimi se na konci války dostal a zjistil že Terezín byl vypálen, a že dohledat ty lidi je nemožné, neboť jsou skoro všichni mrtví. O to neuvěřitelnější pak bylo když ji prý znovu potkal, měla červené tepláky a vypadala lehce zaskočeně. Řekla mu, že se ji z Terezína podařilo utéct, že kdyby neutekla, zemřela by a tak se potom za dva roky vzali a žili spolu 60 let. Včera to bylo 10 let co ji pochoval a stejně v jeho úsměvu bylo vidět, jak moc ji stále miluje. Osud je nezvratný. Nezabrání mu ani nic tak odporného jako holocaust, dvě duše, které spolu mají být, se na konci vždy spojí. A svým způsobem to je právě to, co jsem potřebovala slyšet.

štěstí je:

- uslyšet svou oblíbenou písničku v obchodě
- chodit po bytě ve spodním prádle
- když vás cizí pes/kočka nechá pohladit
- vdechovat vůni po dešti
- vidět padat hvězdy
- říct to samé slovo naráz s člověkem, se kterým právě mluvíte
- poslechnout si příběh stařenky/staříka
- chodit bosa po zrosené trávě
- zamilovat se do fiktivního hrdiny
- dostat květiny
- být jediným návštěvníkem v galerii/muzeu
- nechat se oslepit odlesky slunce na vodní hladině
- zpozorovat srnku z okna jedoucího autobusu/vlaku
- natrhat třešně
- vyvolat fotografie z filmu
- poslouchat šumění moře a křik racků

(přidávejte vlastní, zajímá mě, co štěstí znamená pro vás!)

maminka mi přišla do pokoje a já si na okamžik uvědomil, jak strašně moc zestárla…
co budu dělat, až mi jednou do toho pokoje už nebude mít kdo chodit?

Potřebuju někoho, kdo se mnou bude chodit do přírody.
Kdo se mnou bude jezdit na skejtu.
Kdo se mnou bude lézt tam, kam se nesmí.
Kdo se se mnou bude smát do umření.
Kdo se mnou bude dělat ostudu.
Kdo se mnou bude cestovat.
Kdo se mnou bude objevovat nová místa.
Někoho takového už mám (měla jsem?), ale už se nevídáme denně. Asi je to debilní, ale toho někoho potřebuju nahradit za někoho jiného. Spřízněný duše se hledaj těžko.

Bežky

“Až budu v důchodě, tak v zimě budu každý den chodit na běžky.”

“Já doufám, že to bude dřív než v důchodě teda.”

Tudle zimu jsem se naučila mít ráda zimu.

Jak to teď bez těch dlouhých běžkovacích výletů vydržím? Mám zase pocit, že mě čeká jen samý nutný zlo.

Trans*parent je moje Justice League...

…a nejenom proto, že jeho členem je i jeden Batman. 

Věc se má následovně. Na podzim jsem si řekla, že chci k sexuoložce (k sexuologovi rozhodně ne), tak se porozhlédnu, kdo tu vlastně je, s kým ostatní mají dobré zkušenosti, s kým zase ne atd. Nechci totiž někoho, kdo se na mě bude dívat z povýšené pozice odbornice; můj strach z doktorů a doktorek, psychologů a psycholožek atd. je obrovský. Po první konzultaci u fakultní psycholožky (konec prvního ročníku) mě musela Marie (která se tak nejmenuje, ale na předchozích blozích a všemožně jinde jsem jí tak říkala a ostatně i kvůli ní se chci Marie jmenovat já) stahovat ze zábradlí nad Vltavou. 

Až na konci třetího ročníku jsem se někam odhodlala znova - a nedovedu si představit, jak by loňské babí léto, kdy jsem se plně outovala, vypadalo, kdybych nezačala chodit k Jiřímu Procházkovi. Najednou to šlo. Najednou jsem mluvit dovedla, dovedla jsem se udržet a nezhroutit se z toho, že někomu povídám, jak se de facto sotva držím na nohou a bojím (a taky na mě po sezení vždycky čekal/a jeden/jedna s biblickým jménem). Jenomže se zářím nastalo období práce a - tehdy ještě - studia. A já se k dalším sezením nedokázala rozhoupat, přinutit. 

A pak to přišlo - jednoho dne jsem se zhroutila úplně. Přítelkyně a jeden básník mě dotáhli k psychiatrovi; dostala jsem antidepresiva. A dokonce jsem se je snažila brát. Dokonce na ně šlo nepít. Ale ne dlouhodobě. Nezvládla jsem to. Antidepresiva jsem brát přestala a zkoušela cokoli jiného. Hodně piva, hodně cigaret. Třezalka, kapky proti úzkosti. Víno. Postel a peřina. Cokoli, jen mě nebuď. 

V tomto roce piju míň. A taky jsem si konečně vybrala, ke komu chci jít. K Evě Lednické. Napsala jsem jí na e-mailovou adresu, kterou jsem někde našla. Nic. Pocit selhání. Po čase jsem se pokusila objednat skrze formulář na stránkách příslušné kliniky. Nic. Celý týden nic. A pak mi do práce, ke konci směny, přijde zpráva: “Paní doktorka u nás končí, stěhuje se pryč.” Úprk z recepce k výtahu a na dvůr, kouřit a nerozbrečet se… Selhala jsem zase - tak moc jsem se bála se objednat, až nakonec není kam. Zůstanu, jak jsem, brečím do facebookových chatů s nejbližšími a snažím se myslet na něco jiného. Třeba na sobotní sekáč. Jsou tam všichni a všechny - moji hrdinové a hrdinky. Učí, studují, organizují. Žádají, jednají. A obejmou. Moje osobní Justice League. Zvěřina je Doomsday.

Ze sekáče mám teda jedny kraťásky s květinami a nosit je nemůžu, protože je na ně moc zima. Suchej únor jsem nedokázala dodržet. V sedm pípá mobil: “Maruško, právě jsem se dozvěděl, že by ti prý dokázala pomoci i ****.” Batman. A já nezůstanu tak, jak jsem. Volám. Dneska jí volám. 

Věci, co říká mamka:
  • Budeš s MS jednou muset chodit do práce!
  • O prázdninách ti to vychází na…
  • Musíš se s tím naučit žít.
  • Já si myslím, že seš holka.
  • Taková krásná tomboy holka.
  • Vím, že seš holka.
  • Na intru si najdeš kamarádky…
  • Možná si přivedeš domů kluka!
  • To tě přejde.
  • Já taky chtěla být kluk.
  • Ráda jsem si hrála s legem.
  • Ale vždycky tě budu mít ráda takovou, jaká budeš.
  • Budu tě ve všem podporovat.
  • …ale myslím, že jsi ještě moc malá, abys tohle vnímala.
  • Tys to klučičí oblečení nosila vždycky jenom na truc tátovi, protože on po tobě chtěl šaty.
  • Možná jsem tě měla vychovávat víc holčičkovsky.
  • Jednou budeš mít dítě…
  • Vlastní dítě! Je to nádhernej pocit!
  • Budu tě mít ráda, ať budeš jakákoliv.
  • Marjánko
  • Maruš
  • Marie!
  • Tohle tě ničí!
  • Ale to je jasný, že to kluci mají lehčí.
  • Já to chápu.
  • Chápu to.
  • Rozumím ti.
  • Takoví lidé jsou hrozně hrubí.
  • Ale milovala bych tě i jako syna.
Budu dělat, co mě baví.

Konečně se začínám nacházet. Ale zároveň asi i stárnu. Budu poslouchat electro, chodit ven s přáteli, psát, co mě napadne, založím si blog, budu běhat - i v zimě, pořídím si tetování, obarvím si vlasy na růžovo, najdu si někoho, kdo mě bude milovat, přestanu se bát lidí, budu víc nebo míň kašlat na školu- to ještě nevím, začnu číst zajímavý knížky, budu méně prokrastinovat, seznámím se s novými lidmi (i přesto, že to nebude lehké), nebudu se bát být dospělá a na osmnáctiny se začnu těšit, seženu si s kamarádkou vlastní bydlení, udělám maturitu, dostanu se na vysokou, procestuju spoustu míst a konečně začnu žít tak, jak chci.

Zapomněla jsem na něco?

Happy Birthday, Heenim! I miss you so much, every single day of my life. You’re the only idol I can relate to. Your personality suits me well. We can be like siblings or something. I hope you’re doing well in the military. Please, smile more often! I like seeing you smiling. Thank you for making me realize that being different is not wrong. I hope you’ll have more activities in the future. Please, find a wife already! I don’t want you to grow old alone. Please be in SS5 here in Manila! I’ll wait for you.

Happy Birthday, leader-nim Leeteuk! I miss you so much! And I know everyone does. It’s your special day and you’re spending it inside the army. I hope they will let you celebrate with the boys, if not, I hope you enjoy your day. When you come back, I’m still your girl, your angel. I’ll wait for you.

Happy Birthday, Snow White! Everyone misses you a lot. Some may say that Super Junior is your last priority, but I will never give up in believing that one day, you’ll come back. True ELFs will always give you a chance. I hope you’re safe and always remember, our hearts are with you wherever you are. Come back soon, Kim Kibum!