Poslední dobou se toho v mým životě děje nějak moc. Až mi z toho nestíhá mozek.

Ovšem největším úspěchem je asi fakt, že jsem za čtyři týdny shodila na váze dvě a půl kila. A je to úžasnej pocit. Ještě sedm a budu spokojená.

Další úspěch byl včerejší (sobotní) den v práci. Samozřejmě ne pro nás, ale pro zaměstnavatele. Nebyly jsme v práci v sobotu asi deset měsíců. No a někomu se to už přestalo líbit. Ale bylo to fajn, i přes to, že jsme nebyly na naší směně, ale na druhé a i přes to, že jsme spaly asi dvě hodiny a měly jsme strach, že to v té práci nedáme. Ale bylo fajn. Plno smíchu, povídání, jídla… no myslim, že jednou měsíčně to v tu sobotu přežijeme. 

Taky se mi konečně vyřizuje byt a já doufám, že se budu moct po Vánocích přestěhovat, v pátek mě čeká konzert One Republic, nemám s kym jít na Eda Sheerana a za měsíc si budu objednávat iPhone.

Novinkama jak vidno překypuju, ale jednu si stejně nechám pro sebe. I když bych nemusela… 

Well… I met someone.

Vo ničem

To sem vám stál zase jednou v mlíkárně u pásu, a povidám si, Jarine, vo čem jako budeš tenhle tejden psát. Kundy se už řešily miliónkrát a beztak bych si měl vodvykat na takovej slovník, když teď ze mě bude ten děda. Nechci přece tomu mrněti dávat blbej příklad, žejo. Tak mě napadlo, že se pozeptám na internetech mejch fejsbukovejch fanoušků, jestli jako maj nějakej nápad. A kdosi se mě tam zeptal, esli vim, proč existuje spíš něco než nic.

Tak vám řeknu, že to mě teda dostalo. Vona je to vlastně hrozně logická otázka. Třeba to mý vnouče. Normální člověk to prostě nemůže pochopit, jak je možný, že se nějaký dvě prťavý mrňky potkaj, a rovnou to ví, z čeho se udělá voko a z čeho žaludek. A z ničeho nic má mladýho kočka v břiše skoro hotovýho člověka, co tim vokem kouká a do toho žaludku bude v cuku letu ládovat jaroměřickej sejra.

Jo. A nebo voctomilky. Myslim takový ty malý mrchy, co vám lezou po ovoci. No vážně. Byly ve vašem bytě nějaký voctomilky, když jste si dávali na stůl tu sklínku s džusem? Nebyly. Úplně stopro se líhnou z ničeho.

A vůbec nejvíc mě vytáčí takoví ti chytráci, co mi tvrděj, že na začátku bylo nic a to nic bouchlo a teď je z toho všechno. Jak tohle jednou tomu malýmu vysvětlim, to mi fakt nejni jasný.

Každopádně to ale vypadá, že stav nicu je pekelně neudržitelnej. Já to znám z vlastní zkušenosti. Jakmile si doma vyklidim nějakej prostor, aby tam nic nebylo, přijdu za pět minut a hned tam něco leží. Řek bych, že to bude takovej přírodní zákon. V každém nicu automaticky něco vzniká. No, minimálně ty voctomilky.

Jenom nechápu, proč to tak nemůže fungovat třeba s prací. Když chcete třeba postavit mlíkárnu, pomůže vám nic v něčem? Houby vám nic pomůže, musíte to normálně vodedřít. Vono taky dobře, protože bysme se tu jinak z nudy pozabíjeli. Ale i tak si myslim, že by neškodilo, kdyby se z toho nicu místo octomilek občas vylíhlo třeba nový auto. Nebo slovník decentního výraziva pro hlavu státu. Nebo tak.

Ale co bysem nechtěl. Dost že jsem právě napsal článek úplně vo ničem.

image

byl to hezkej vecer. ctyri rumy s kolou, vino, kousek pizzy a jedno “nechces se mnou nekam vypadnout?” tak jsme sli. ono ostatnim uz ani nepride divny, ze spolu vzdycky nekam zmizime. me se nejak motaly nohy a mela jsem ten pocit “nedoslapnuti”, ze se mi zem houpala. prislo mi to hrozne vtipny, krystof me vzal zezadu za ramena a maval se mnou ze strany na stranu, ze jsem skoro slitla na zem. chvilku jsme se prosli po hristi a parkem, rikal mi ty recicky, ze me taky chce obcas videt a tak. me to hreje u srdce, o tom zadna. ale potrebovala bych to slyset mnohem vic pred peti lety. jsem jako midori z norskyho dreva, taky bych aspon jednou chtela tolik lasky, abych mohla rict “uz mam dost, dekuji”. aspon jednou. myslim, ze me nikdo doopravdy nemel rad, tak jako ja jeho. tohle jsem ani psat nechtela. neni mi dobre a

… nedokonceno.

You've been busy but you've missed me

I’ve plagued you mind
You will never go outside
You will never go back to being blind

Laura mi připomíná Anetu. Taková malá femme fatale, která vypadá křehce, ale přitom je schopná poměrně drsnýho chování a vlastně je dost nezávislá. Ty texty o klucích za řekou a o klucích za oknem, který Laura psala někdy v šestnácti, vyznívaj neskutečně pubertálně, ale zároveň tak zvláštně pragmaticky a vypočítavě. Nevim, Laura musí bejt magor, ať už tim, že je emočně nestálá, nebo tim, že se stylizuje do role drsňáčky. Nechápu, jak může v rozhovorech působit tak vesele a bezstarostně, když píše to, co píše. Ale vlastně… Já se cejtim podobně jako ona, jen sem nikdy neměl možnost chovat se tak, protože sem nebyl chtěnej. A vlastně tu vnitřní strohost taky pořád kompenzuju navenek vřelym cováním. Nebo spíš prostě kryju.

Na Bloncku podivně málo myslim. Je to jako useklá ruka, kterou cejtim. Což je o to zvláštnější, že sem si ji usek já sám. Fakt sem ji usek. A zčistajasna. A změnit se to může jenom tim, že by se ta ruka připlazila s prosíkem. Nebo aspoň s ujištěním, že mě ještě chce. Jinak už s ní nehodlám nic řešit.

Včera jsem se o ní letmo bavil s Adamem. Což bylo zvláštní. Nikdy sme se osobně moc nevykecávali. Možná to nakopla Kamča a to, jak se poslední dobu vězel mezi nima dvěma, neschopnej si vybrat stranu. A pak se mi Adam sněčim svěřil a já s něčim jemu  A včera sme seděli po koncertě v bufáči u nás před vchodem, žrali napůl smažák jako buzny a bylo to fajn. A on se me zeptal, jestli je Bloncka jediná, s kym bych chtěl spát. A já vlastně nevěděl. Určitě je první. Ale jediná? Možná že i jo. Možná, že sem na ní tak zahákovanej, že už stejně všechny ostatní jen srovnávám s ní. Asi je to píčovina. Snažil sem se taky Adamovi trošku vysvětlit svůj pocit izolace a neschopnost navázání vztahů. Ale nepochopil. to. Což nevadí, to nejde pochopit. Nikdo to nikdy nepochopí a jakejkoliv pokus to opravdu pořádně vysvětlit vyzní vždycky moc pateticky, než abych byl schopnej ho dokončit.

Ale chtěl bych, aby Bloncka “byla busy ale missovala mě”. Upřímně tomu i dost věřim jakousi zvláštní sebevědomou částí svý mysli. Jednou napíše. Chybím jí. Stoprocentně. Sem lepší než ten kdokoli, kterýmu dává všecko. To uvnitř ví… Kurva znim jako Heatcliff z Větrný Hůrky. Je jak já. Akorát neskrejvá svoje zmrdství. Já sem přesně něco mezi nim a Lintonem. No dost píčovin. Ale je to super knížka.

Tenhle tejden je vlastně hrozně hustej. A i ten púředchozí. Jen nevim, co z roho. Minulej tejden úplně nezávisle na sobě dva lidi složili kompliment mýmu vzhledu, včera to samý jedna ženská. Ne že bych byll fiflena, že bych chtěl úspěchy u holek jen kvůli vzhedu, na to bych stejně neměl, al tohle sou tak strašně cenný věci, který mi můžou pomoct zvednout sebevědomí a uchopit život maličko pevnějc. Upřímně už si o sobě začínám myslet trochu víc. Cejtim to. A zrovna teď se to hodí. Začínám si maličko věřit, že bych třeba moch zkusit se nějak sblížit s LW. Konečně jsem s ní seděl a mluvil a je fakt super. Tak hrozně fajn holku sem už dlouho nepotkal. Na druhou stranu mě hrozně rozsekává Depkařka. Je to Ruska, tváří se věčně dokonale otráveně a víceméně taková i je. A je to strašně roztomilý. Občas s ní sedávám a v úterý sem s ní taky konečně něco prohodil. Je totální freak a na to mám bohužel slabost. No a pak je tu to s Kamčou. Což je absolutně nejdivnější. a taky se to odehrálo skoro v úterý. Úplně zčistajasna ve mně luplo a začal sem ji chtít. Ne nějak romanticky, spíš kamarádsko-chlípně. A vlastně docela hodně. Nevim, jestli se mi podvědomě líbila celou dobu a měl sem na ni vnitřní embargo kvůli Adamovi, ale teď to je fakt docela neodbytný. A nějak si řikám, že to vůbec neni neproveditelný. A že by to i bylo fajn se spolu vyspat. Takový milý a kamrádský. Ale nevim. Pořád mi to připadá maličko divný.

Dneska sem tu v kině viděl nějakej záblesk z filmu odehrávajícího se v zimě. Spousta sněhu a šedý podnebí a já si taky šíleně vybavil Liberec. Už hooodně dlouho sem na něj nemyslel. Dřív jo. Bylo to jako takový album fotek, co má člověk pořád po ruce. Ale pak sem ho nějak uklidil a nedíval se do něj. A teď mi ho někdo hodil do xichtu. Tak rychlou změnu nálady sem dlouho nezažil. Absolutní blesk z čistýho nebe, jako sežrat něco, co sem jed jako malý dítě a 15 let to neměl. Najednou byly všechny ty pocity zpátky. A touha vrátit se tam jakbysmet. Zima a pochmurno. A vídání se s Blonckou. Jestli by někde moch existovat perfektní život, bylo by to tam. S ní na severu. Ale jelikož nic zahnující Bloncku nikdy nebude dobrý, natožpak perfektní, tak je to jen hodně smutnej pozůstatek iluze určitý budoucnosti. Což je vastně tak nějak celej můj život. Žiju z pozůstatků naivních iluzí. A už si an inevytvářim nový. Jen se přehrabuju ve zbytcích starejch a snažim se v tom chumlu hadrů najít nějakej smysl. Ale on neni. Smysl je jen prostě se nějak srát dál a dál. Už nevim, jaký to je něčim opravdu žít. Je to smutný. hehe. 

Je dobre si pripomenout co se pred 25 lety stalo. A havni je myslim si podekovat lidem, kteri tam 25lety stali a kteri bojovali za lepsi zitrky. Dekuju.

Foto z pruvodu Oloumouci.

2

Proč to takhle odnesu vždycky já? opravdu nevim čim jsem si to zasloužila. Teď už vim, že i když si myslim, že toho člověka perfektně znám a vim že by mi nijak neublížil, tak to tak neni. tohle bych v životě nečekala.. od něj ne. Myslela jsem si, že mě konečně potkalo štěstí a mám skvělýho kluka. Vypadalo to tak, ale bohužel nakonec neni tak skvělej jak jsem ho vnímala. Tohle mě vážně dostalo.. bolí to a bude bolet ještě hodně dlouho. Na druhou stranu jsem ráda, že to dopadlo aspoň tak, že budeme kámoši.. kdybych věděla, že jsem ho úplně ztratila, byla bych na tom ještě hůř než teď jsem. Snad nikdy jsem kvůli klukovi tolik nebrečela. I když mi tím hrozně moc ublížil, pořád budu (možná naivně) doufat, že se to jednoho dne všechno vrátí a já ho budu mít zpátky.. Vím, že jsem hloupá, když o tomhle přemýšlim a on je někde s jinou, šťastnej.. ale když máš někoho víc rád než sám sebe, uděláš cokoliv. 

nevím co tohle je. ve škole se s nikým nebavím. bavim se jenom s lidma co vím že mi neublíží. a ano všechny šikanuju protože se s nima bavim. já už se s nikym bavit nebudu
nechci jíst. dělá se mi z jídla špatně. občas si zkouším dávat prsty do krku, ale bojim se zvracet.
ano, řežu se. skoro každej večer. na l stehně. máma to ví. a je jí to jedno.
jako všechno všem ostatním. můžeš mě urážet ale mě to nazastaví. pořežu se, vynechám jídlo a jedu dál. budu dál dělat věci co se ti nelíběj.
a jo, budu sobecká, protože nikdo si nezaslouží moji nesobeckost. nikdo. už nedávám lidem žádný šance. svět a život mě zklamal.
nemůžu spát protože myslim na tyhle věci. ani se necítím unavená. a… ve spánku se tloustne ne?
dvě hodiny jsem rýsovala abych přestala brečet kvůli jediný myšlence na to co mi udělal. pořád to bolí. jo, pořád.
je mi špatně, bolí mě celý tělo a asi budu zvracet. deprese.

Narocny tyzden. Citovo, skolsky a neviem este ako vselijako. Aj fyzicky urcite.
Takto pred tyzdnom som bola plna nadeji a teraz sa mi rozbucha srdce pri pomysleni na to, ako ma chytis za ruku. Niezeby si to uz niekedy urobil, ak sa teda nepocita z mojej strany opite tancovanie v sobotu skoro rano.
Laska je hanbliva. Tato ano. Tato najviac. Tato len vrha pohlady a usmieva sa. Nezacne divo gestikulovat a predvadzat sa. Mlci. Ale je ju citit. A mozno prave to je to, co som hladala.
Inak dve pozvania na rande za tyzden. Uspesny prejav, ktory mi Adam este aj dnes pochvalil. Tocenie unosu triednej knihy. Vybavovanie stuzkovych siat, ktore by uz konecne v pondelok mali prist. Kurz prvej pomoci. Plodny tyzden. Prvy tyzden, ked sa s tebou official bavim. Pocuvam Nirvanu a pocuvam ju nahlas. Citam Parfum. Myslim na teba. Filip sa ma spytal, kedy mam to rande s tebou. Musim ti napisat. Napisat, ze mozem uz tento vikend. Ze do Prahy nakoniec nejdeme. A snad ma neodmietnes. A snad mi povies nieco po nemecky a ja sa zas a znova do teba zalubim.