První dva týdny na cestách: jak jsem málem srazila pumu, vlezla do ZOO, omylem vykradla kostel, lezla v poušti a vyhrála ve Vegas

Nejlepší je, když se vám zážitky kupí tak rychle, že je nestíháte zaznamenávat ani na foťák, natož písemně. Třeba teď jsem v národním parku Joshua Tree - když jsem psala první větu tohoto příspěvku, přiběhla taková malinkatá syslo-veverka a ukradla mi ze sáčku s kukuřičnými chipsy jeden kousek. Hned pak utekla a těď’ čeká, až zas nebudu dávat pozor. Veverek je tu stejně neuvěřitelné množství. V každém státě a v každém národním parku najdete jakousi mutaci české veverky. V Huntington Beach byly hubené, krátkosrsté a s huňatými ocásky, v Joshua Tree zas takové malinké jak myšky, u Grand Canyonu vypasené jak bobři a v Utahu jsou to jen ošklivější varianty sysla obecného. 

image


S prací jsem skončila s příchodem září - bylo to vysvobození z egyptského otroctví. Mojžíš nepřišel, ani deset egyptských ran neproběhlo. Kobylky, mouchy a žáby bych ale na naši zaměstnavatelku klidně poslala, kdyby to šlo. Hned po odevzdání pracovního trika s nápisem “Babes” jsem odjela na několikadení okružní výlet do Sequoa National Parku a San Francisca, což byla první štace v mém měsíčním výletováním po Státech. Nejdříve jsem odjela s kamarádem Willem z LA a jeho dalšíma parťákama do Sequioa National Parku. Výlet byl bezvadný. První den jsme se šli podívat na ty ohromné tisíce let staré stromy, co do nich jde zaparkovat. Některé z nich pamatují Ježíšova prapradědečka, jiné dokonce Homérovu hůl.

image


Druhý den jsme šli na výlet k vodopádům do Kings Canyonu. Po cestě mi u nohy prolez červeno-bílo-černý had, naprosto paralizovaná jsem koukala, jak se ten korálovec plazí. Samozřejmě to nebyl korálovec, v Zoo v San Diegu jsem se dočetla, že ti v Kaliforni nežijí. Jedná se o neškodného plaza jménem San Diego Mountain Kingsnake.

image


Po cestě byl krásný výhled na hory a lesy. Kings Canyon MI připomínal Alpy nebo Krkonoše a já si uvědomila, jak je zvláštní, že se mi v zahraničí stejně asi nejvíce líbí to, co mám doma.

image


U vodopádů jsem zahodila boty a celá šťastná jsem lezla na vysoké kameny trčící z řeky. Nakonec jsem se vykoupala v ledové řece, což jsem odnesla hned další den lehčí nemocí. Stálo to za to. Parta Amíků to byla moc příjemná, chvíli mi trvalo si zvyknout na všudypřítomné focení, natáčení a také neskutečné množství plastových příborů, co by stačilo mé rodině tak na pět let. Američané prostě cestují ve velkém, nutností je například náhradní stan, stovka kelímků a přenosná chladnička. 
 
Kamarád Will mě pak vyhodil v San Franciscu, což je jedno z mých vysněných míst. Potkala jsem se s Pájou, kamarádem, kterého jsem viděla naposled před deseti lety, když jsme se prali u něj doma v Kaplici a jemu nějakým záhaným způsobem vyskočila kontaktní čočka z oka. Pája mi udělal rychlokurz San Franciscem. Nádherné město, které dýchá beatníkama a navíc si při každém pohledu na Golden Gate vzpomenete na Planetu opic. Ulice jsou tak prudké, že máte občas pocit, že jste v jakési krychli ABCDEFGH a ze strany CDGH čumíte na EFGH. Rychlokurz měl podobu výlezu na střechu, procházky po městě, vyzkoušení si pár her na prastarých automatech, Molo 13, návštěvu několika barů a samozřejmě fotku s červeným mostem.

image


Most je po většinu času zahalen do mlhy, takže jsem byla velkým šťastlivcem, protože zrovna svítilo sluníčko. Na všech fotogenických místech ale něskutečně fouká. Máte pocit, že vás vítr nabere a odnese. V mém případě by to ale asi musel být monzun.           

image


Největší zhůvěřilost v San Franciscu je toto zelené plátno. Můžete se před ním vyfotit a pak si koupit fotku, kde za vás uměle dodají Golden Gate - což tedy znamená, že jste ve městě, kde je nějaký most, ale abyste k němu nemuseli chodit, můžete se vyfotit se zeleným plátnem a mít tak skutečnou památku. 

Po půl dni jsme si šli vyzvednout zamluvené auto do půjčovny, pán za přepážkou byl z Ukrajiny a když zjistil, že můj kamarád Pája v jeho domovině cosi natáčel v průběhu bojů krvavého týdne, rozhodl se nám za minimální poplatek poskytnout upgrade - místo skromného rodinného osobáku jsme dostali sportovního Dodge o velikosti menší školky. S károu jak pro mafiána jsme se vydali po známé Highway1, kde jsme po pár hodinách málem srazili pumu. Puma přecházela silnici a očividně jí vůbec nezajímalo, do jakého typu auta by udělala díru. Jen se na nás opovržlivě podívala a volným krokem pokračovala dál. Podle elegantního kroucením boky jsem usoudila, že to byla asi samice. Zážitek na život, jen se pak jít vyčůrat mi dalo docela práci. Je těžké se krčit za křovím s vědomím, že tam někde za váma zadkem houpe puma. 

image


Sportovní Dodge se ukázal jako docela dobrá noclehárna. 

image


Ráno jsme potkali mrože, vypadali jako ohromné vyvrhnuté mrtvé ryby, taky tak smrděli. 

Do LA jsme dojeli na večer, dostat se z půjčovny aut na letiště a pak do centra do hostelu zabralo asi tři hodiny. LA je prostě obří. 

image


Další den jsme se vydali do Universal Studios, což je pravděpodobně jedna z nejvíc americko-megalomanských věcí, co jsem kdy viděla. Pokud si návštěvu Universal Studios chcete užít, musíte zapomenout, že někde na světě lidi umírají hlady a trápí je takové hlouposti jako nedostatek pitné vody. Tady na vás totiž vylejí celou řeku. Téměř všude vám nandají 3D brýle a trhají s vozítkem tak, že si myslíte, že slítáváte jako Transformer z mrakodrapu v New Yorku nebo zachraňujete žluté příšerky z Despicable me. 

Při projížďce filmovými studii vám (dle mého názoru sjetá) paní s pištivým hlasem ukazuje různá natáčecí místa a celou tu filmovou potěmkinádu. Můžete se podívat na nejznámější filmová vozítka včetně auta z Návratu do budoucnosti. Pro mnohé filmy se postaví jen kulisy typu Český sen, pro jiné ale celé baráky a pro Válku světů se dokonce rozpůlilo letadlo. 

image


Návštěvu tohoto malého kýčovitého zábavního parku jsem si ve výsledku moc užila, ve všední den v září jsem ani nemusela čekat fronty. Nicméně jsem se nezbavila dojmu, že je na tom všem cosi postaveného na hlavu. 

image


Když jsme opouštěli studia, všimla jsem si, že před jednou restaurací sedí Václav Klaus na býku.

image

Další den jsem vyzvedla Šťepánku a vyjely jsme na holčičí lowcost roadtrip. Bez valného plánování jsme vyrazily do San Diega, kde jsme se ubytovaly u kamaráda, co jsme poznaly v Mexiku. Prohlídku města jsme započaly v jakési náboženské budově, co jsem ji mylně označila za ortodoxně katolickou školu. Mezi fotkami dětí visely náboženské obrazy a modlitby. Při hledání záchodů jsme našly krabici s nápisem “For free”, kterou jsme pořádně vybrakovaly - byly tam totiž bločky, pastelky, magnetické šachy a další veledůležité věci. U východu jsme potkaly pána, který můj omyl o katolické škole opravil. Jednalo se totiž o mormonský kostel (což by skutečně žádný katedrálám navyklý Evropan nepoznal). 

Další den jsme se rozhodly jít za zvířátky. Zoo v San Diegu je vyhlášená, ale také drahá. Vstup neodpovídal našim finančním možnostem a už už jsme se chtěly otočit, když Štěpánka uviděla otevřené dveře do jakési místnosti, do které jsem ve své syslovské neuvážené tuposti samozřejmě vlezla. Jednalo se o konferenční místnost, jejíž pootevřené francouzské okno vedlo přímo do areálu zoologické zahrady. Vzala jsem za kliku a obě jsme tak skončily v zahradě bez placení. Hrozný jsme. 

image


Zoo pěkná, ale pražská asi tisíckrát hezčí. Kdybych za vstup skutečně dala 50 dolarů, asi bych si urvala hlavu. V areálu jsme se asi pětkrát ztratily (blbé značení, nikoli blbé ženy), většina pavilónů byla zavřená. Koupily jsme si doplňovatelné pití, které nebylo kde doplnit, jelikož všechny k tomuto účelu určené stanice byly zavřené. Pandy, na které jsem se těšila nejvíc, se ke mně otočily jen zadkem, což jsem považovala za vrchol zklamání. Nejroztomilejší byly koaly - nevěděla jsem, že jsou tak malinké a tak medvídovské. 

Naší další zastávkou byl národní park Joshua Tree. Jediná moje asociace před příjezdem: U2. 

image


Joshua Tree je poušť, asi mi to mělo dojít, ale nedošlo.

První výlet tvořila jen procházka do několik kilometrů vzdálené oázy. Několik kilometrů v poušti by taky možná umořilo osla. Oázu tvořila jen skromná skupinka palem. Žádná voda, žádné paláce. Stín sice po pochodu pouští příjemný, nicméně žádné vodopády se nekonaly.  
Joshua Tree je krásné místo. Obrovské, na sebe nakupené balvany vypadají, jako by s nima pravěcí obři hráli petangue. Chodí se sem lozit po skalách. Potkala jsem sympatický pár a po půl roce jsem si se sedákem zalezla na skále, co vypadala jako obří zdvižený prst. Trochu jsem hapala, ale to se stává. Také tu žijí malí hlodavci, co normálně potkáváte jen v zoo. Malá hopsající zvířátka s velkými kukadly. K večeru jsem potkala dva amatérské astronomy, co mi v obřím teleskopu ukázali Saturn. Poušť je asi k pozorování noční oblohy vhodná.

V celém národním parku nenajdete vodu, všechnu si musíte přivézt. Záchody jsou suché, ale čisté. Štěpánka se bála, že by jí mohl kousnout had, tak si svítila mobilem. Nicméně jinak jsme žádné světlo nepotřebovaly. Noc v Joshua Tree je jen o něco málo temnější den. Klidně byste si ve tři ráno mohli zahrát ping-pong. 

image


Další naší zastávkou bylo Las Vegas, po cestě jsme se ve městě Lake Havasu vyspaly u couchsurfera, co měl vlastního jaguára, vířivku a pro nás připravený pokoj pro hosty. Po dvou a půl měsících jsem spala v posteli. V luxusu jsem si připadala nepatřičně, Štěpánka zase patřičně. Cestou do Las Vegas jsme projížděly Arizonou. Vlajka Arizony vypadá jako tibetská, jen místo vycházejícího slunce, tam má hvězdu.

image


Zastavily jsme ve zdejším Café a já se propadla tak 15 lety na svou první školu v přírodě. Závěsy, hrníčky, zástěry i zarámované obrázky mi připomínaly výlety na prvním stupni základní školy.  

image

Las Vegas bylo překvapivě hezké. Z mé výchovy jasně plyne, že jsem předurčená toto město nekvusu, pompy, plagiátorství a přetvářky nenávidět. Nebylo to ale vůbec tak strašné (promiň, táto). Asi mě to pozitivně překvapilo právě proto, že jsem od toho čekala to nejhorší. Uprostřed města je postavená mini nepodařená kopie Eiffelovy věže a Empire State Building.

image


Největší 4 hotely spojuje nadzemka s modrým světlem - jinde musíte pěšky nebo předraženým autobusem. Venku vedle navoněných přemalovaných fiflen chodí bezdomovci s cedulemi. Můžete pít na ulici, což přeloženo do američtiny patrně znamená, že tak musíte činit, jinak si neužíváte dostatečně zdejší svobody. Celé město jede na nepravděpodobnostní pohon.
Las Vegas má dvě centra - jedno luxusní, pompézní, s barevnými fontánami a největšími hotely jako Caesar Palace. Druhé nese jméno Downtown - levnější, kde jsme bydlely my. Štěpánka úplě nadšená nebyla, mně to bylo šumák. Bydlí se zde za čtvrtinu ceny. Zdejší nejznámější ulice je Fremont Street. Blikají zde nad váma světla a promítají se různá videa, co by přivedla epileptika k šílenství.

image


Striptéři se zde fotí s dámami, šeptají jim sprosťárny do ucha. Ženy se pak chichotají a za 25 dolarů za kus si nakupují fotografie, kde na jejich pozadí spočívá striptérova ruka. Jednoho z chlapců jsem se zeptala, proč si vybral takovou perspektivní profesi. “Great way to pay the bills.” Taky fakt. 

image


Na ruletě v hotelu Aria jsem prohrála, na tematických automatech Star Wars, Lord of the Rings, Sex in the City a Iron Man jsem překvapivě taky prohrála. Na ruletě v Monte Carlu jsem v šest ráno pod vedením jakéhosi asijského mistra vyhrála 80 dolarů. Lepší než drátem do oka. Cesta autobusem v sedm ráno zpět do hotelu v Downtown byla vyčerpávající. Když jsme dorazily, už svítilo Slunce.

Las Vegas bylo fajn, ale asi tam v nejbližší době znovu nepotřebuji. 

image


Další den se nesl ve znamení odpočinku a líného přemísťování se z místa na místo. Nejprve jsme zajely k jezeru Mead. Podivovaly jsme se, proč tu nikdo není. Odpovědi se nám dostalo záhy, když na nás zaútočil klan kousavých much. Bojovaly jsme s ním, ale zvítezil, a my odjely. 

Večer se nás ujal pán, co jsme ho potkaly na benzínce. Sympaťák, co nejdříve vypravoval o nebezpečném mexickém drogovém kartelu a pašování, a pak vytáhl dvě pušky a ukazoval nám videa, jak umí střílet. Jeho láska ke zbraním mi přišla na půl děsivá a na půl legrační.

image


Zajímavý byl zcela pokroucený pohled tohoto člověka na otázku svobody. Kdyby mělo víc lidí zbraň, Amerika by byla bezpečnějším místem. Kdyby tehdy na premiéře Dark Knight Rises v Denveru seděl v tom kině někdo další se zbraní, prostě by toho šílence střílejícího na lidi sundal. Dyť to dá rozum. Mno a v Českých Budějovivích by chtěl žít každý. 

image


Route 66 je nejstarší transkontinentální silnice v Americe, od roku 1926 (čauky Wikipedie) po ní drandili obchodníci z Chicaga až do Los Angeles. Provázela nás jeden celý den. Lemují ji stará města a taverny, které odpovídají mé představě o americké popkultuře 50. let minulého století. Stará auta, reklamy, Coca-Cola, Marylin Monroe a Elvis Presley. Bary a restaurace vypadají přesně tak, jak se marně snaží vypadat pražský James Dean nebo Harleys. Tady je to ale nějaké opravdivější, asi je to tím, že jsme v Americe. 

image

Když Kalifornie, tak Mustang!

V únoru jsem se poprvé v životě vydal do Silicon Valley a od počátku jsem měl jasno - půjčím si nějakou “ameriku” se stahovací střechou. Protože tak je to prostě správně. Jasnou volbou se stal Ford Mustang. V každé velké půjčovně jich mají mraky, neboť úplně stejně přemýšlí i spousta dalších turistů, a je to fakt levné, což asi nepřekvapí nikoho, kdo se v autech trochu vyzná. Z našeho pohledu je to totiž parádní stylová kára, ale po americku postavená (tedy dost lacině). A z půjčovny pochopitelně nedostanete nic lepšího než základní holátko.

Přestože jsem tedy přesně věděl, do čeho jdu, nebo možná právě proto, nadšení bylo absolutní. Vyfasoval jsem krásný černý kousek, navíc úplně nový, na tachometru bylo jen 5 tisíc mil. Už při nasednutí mi v žaludku poprvé zaškubalo živočišnou radostí a škubat nepřestalo celý den - první otočení klíčkem, první stažení střechy, první pořádné dupnutí na plyn…

image

Záhy jsem nabral kamaráda a kamarádku a vyrazili jsme po silnici číslo jedna ze San Franciska do Santa Cruz. Ten zážitek se dá popsat jediným možným slovem. Nirvána. Široká poloprázdná silnice, kde se předpisy zas tolik nehrotí, zářící slunce a modré nebe nad hlavou, po pravé ruce hřmící nádhera oceánu, po levé zelené kalifornské kopečky a v rádiu oldies hity na plné pecky. Můžu vám odpřísáhnout, že za celý dosavadní život jsem za volantem nic podobného nezažil. Tohle byla meditace při plném vědomí.

image

Když si člověk nenechá zkazit vkus supersporty, které vidí všude na internetu, může být i takovéhle auto s obyčejným šestiválcem, měkkým podvozkem a líným automatem řidičský zážitek. Obzvlášť ve srovnání s naší domovinou, kde naprostou většinu vozidel pohání zoufale nudné čtyřválcové diesly. Se staženou střechou stejně nemůžete jet moc rychle, protože pokud někdo sedí vzadu, buď vám brzo onemocní, nebo uletí.

image

Že je atmosféra a hezká silnice důležitější než rozměr pneumatik nebo značka pružin se nám potvrdilo, když jsme zabloudili na zakroucenou horskou silničku, kde kromě několika cyklistů nebylo živé duše. Za normálních okolností je neobratný Mustang přesně tím autem, které na takové cestě nechcete. Ale jakmile je nádherně, vzduchem se nese Johann Strauss a auto do rytmu elegantně tančí zatáčkami, zajímá vás jenom to, aby tenhle okamžik pokud možno nikdy neskončil.

image

Když se pak v údolí otevřela dlouhá opuštěná rovina, byla konečně také příležitost nechat motor pořádně zaburácet. Ve chvíli, kdy jinak hodně necitlivá převodovka ve “sportovním” režimu pochopila, že teď se už ale opravdu jede na plný koule, začala se z výfuků linout úplně jiná symfonie. O nic méně nádherná, burácivá, taková, ze které příjemně mrazí v zádech. Auto s až nečekanou vervou vyrazilo kupředu, jak jen mu omezovač otáček dovolil, pak přeřadilo a znovu nás plnou parou nakoplo do zad…

image

Upřímně můžu říct, že jsem se sice těšil domů na manuální převodovku, ale auto jsem vracel se slzou v oku (byť to možná bylo zčásti i kvůli mastné ranní pokutě za parkování). V té správné zemi, na správné silnici a se správnými lidmi je i obyčejný Ford Mustang autem snů.

The 4th of July - povídka o největším americkém svátku a debilech

image


        
K některým kulturám musíme přistupovat opatrně, s pokorou. Nemůžeme ji ze své perspektivy odsuzovat za nepochopitelné tančení dupáka kolem ohně, neholení si podpaží nebo strkání keramických talířů do spodního rtu. 

        Američané milují své svátky a pro každou takovou příležitost tematicky upravují svá obydlí. Umístění světýlek, loso-sobů a svíticích stromečků se považuje za nutnou součást Vánoc. Velikonoce mají zas své zajíčky a vajíčka vysící ze střechy. V každém případě tu platí pravidlo čím víc, tím líp. Neozdobený barák vybočuje z řady, majitel domu jakbysmet. 
        Na Den nezávislosti opakují Američané každoroční rituál společného upálení střídmého vkusu a umístění hvězd a pruhů na jakýkoli možný prostor. Domy, auta, trička, klobouky, brýle, vlasy, na psy, kočky, kostely. Někdy si schválně spouštějí kalhoty, aby bylo vidět americké spodní prádlo - trenky, boxerky, tanga - nacpat motiv vlajky na tak malý prostor, jaký poskytují právě tanga, může být dost obtížné, nikoli však nemožné. Horizontální část tvoří barevné, červeno-bílé proužky, vertikální část pak hvězdičky. Jeden se může jednoduše dopátrat, kde asi takové hvězdičky končí. 
        
        Jedu do práce, protože na největší americký svátek, musí mít cizinci jako já nezákonou dvanáctihodinovou šichtu. Mám mírné zpoždění, které způsobilo několik faktorů. Za prvé milý postarší sousedský pár, co mi představoval svých šest na vlas stejných usměvavých vnoučat s rovnátky, za druhé absolutně nestoudně nevychovaný, rozmazlený a obtloustlý harant, co pro jednou přijel navštívit svého otce - našeho hodneho spolubydlícího. Žena - matka haranta - se s otcem dítěte rozešla.  Náš spolubydlící má teď kvůli vzdělání svého syna dvě fulltime práce, spí necelých 5 hodin denně a těší se, až za ním bývalá rodina přijede do slunného Huntington Beach. Dítě se tak může na celé dny zavřít do obýváku, čumět na bednu, hrát videohry a žrát. Co jiného by takové dítě u moře dělalo. Zatímco syn vládne ovladačem, jeho matka si stěžuje na to, že se jí nelíbí koupelna, gauč není dost velkej, jsou tu nějaký dlouhý blond vlasy, ty dvě holky z Česka tu zabírají místo a navíc používají pračku (problém!). Společně matka se synem tvoří tandem, díky kterému se ráno nevyspíte, koupelnu nevyužijete a nenajíte se. Zatímco žena - matka haranta - připravuje obrovskou americkou snídani, my vyjídáme zbytky cereálií, naše zcela poslední jídlo. Mléko už nám došlo. Že by nám matka haranta nabídla ze svého přetékajícího stolu, je vyloučeno. 
        Po bezútěšném boji o koupelnu, ve kterém jsem vyhrála jen dostatek času na to si vyčistit zuby, vyjíždím na kole do práce a až na ulici pochopím skutečnou podstatu amerického Dne nezávislosti - lidi naprosto, ale naprosto všude. Malinko mi to připomnělo, když jsem byla Barceloně přítomna největší demonstraci za nezávislost Katalánska, Staromák o prázdninách, Staromák o Vánocích nebo Staromák při MS v hokeji. 

image

        Po hlavní pobřežní ulici se nedalo projít natož projet. Přísně zorganizovaný průvod tvoří bubnující, na trubky hrající a tančící studenti. Okolí mává vlaječkami. Podobně si představuji komoušský prvmájový průvod.
        Mé předcházející smýšlení o kaliforských krásných lidech vzalo za své. Zřejmě jsou “krásní” jen ti, co jsou vidět venku za nesvátečních časů. Jenomže na 4. července vylézají všichni doposud zalezlí Amíci, kteří při své neskutečné obezitě blokují mou cestu. Prorážení se davem se stává bojem o holý život mezi kinklajícími se balvany. Když by na vás spadli, patrně vás rozšmelcují. 
        V práci na mě čeká postarší Ir bez zubů, kterému nerozumím ani slovo. Tak kývám, že rozumím, směju se a čekám na slova “Fuckin’ Bruges”, aby se splnily moje představy o Irech. 
        Ir odešel, běhám celý den sem a tam. Pronájem surfů, kol, vozíků, prodej hot dogů a podobných humusů. Rozptýlení mi na chvíli poskytl mladík z Utahu, co mě trochu vyděsil, protože na mě začal mluvit slovensky. Dělal dva roky misionáře církve Ježíše Krista v Bratislavě. Ohromená naslouchám lámané, ale plynulé slovenštině a čumim jak vyoraná myš. Dozvěděla jsem se, že zásadní rozdíl mezi církví Ježíše Krista a jakoukoli jinou křesťanskou církví je v tom, že se považuje za tu jedinou čistou a pravou (tak to každopádně, jako ostatně jakákoli jiná církev). Misionářství = dva roky přesvědčování lidí na ulici o pravdivosti své víry a žádný ženský. 
        Amíci jsou zváštní lidé, třetí den v práci mě například oslovila paní s tím, že její zmrzlina je prostě špatná a chce vrátit peníze. Problém spočíval v tom, že ji její zmrzlina Icee pops (podobná našemu Calipu) nešla vylačit z papírové tuby. Vysvětlila jsem paní, že musí počkat, až zmrzlina malinko roztaje a led se odlepí od papíru. Ach-můj-Bože. 
        Asi v sedm hodin se zastavím a vidim, že zmizel jeden čtyřkolový vozík. Tenhle vozík na šlapání se žlutou stříškou stojí 4 tisíce dolarů. Zodpovědnost za tenhle debilní čtyřkolový vozík z debilní stříškou a ještě debilnějším volantem mám v práci já. Protočily se mi bulvy. 
        
        Moje zaměstnavatelka je opravdu velká kráva, co řídí asi 8 obchodů stejného lehce humusoidního charakteru. Spolu s ostatními brigádníky jí přezdíváme Asian Dictator. Já jí říkám Mao, ale nechytlo se to. Přezdívka je to lehce nekorektní, protože bychom ji za její chování mohli nazvat jménem jakéhokoli diktátora. Asijské přízvisko jsme  ale zvolili čistě kvůli jejím vnějším znakům (případným asijským čtenářům se tedy omlouvám. Klidně bychom jí mohli řikat Führer). Vyplácí pod minimální mzdu, neumí pořádně anglicky, jedná s náma jak s onucí a povídá nám, že nás pošle zpět do naší země, pokud jí nebudeme poslouchat. Kráva je ve výsledku slabý slovo, v mluveném projevu používám jiné. Na jedinou mou zprávu o ukradeném vozíku neodpověděla, telefon nezvedla, jen napsala, ať zavolám nějakému cápkovi, co mi stejně nebral telefon.         
        Panika jak blázen. Všechno jsem naházela do obchodu, zamkla, sedla na kolo a vyjela hledat loupežníka. Můj předpoklad, že mám šanci najít tu blbou věc, byl následovný: 

a) Vozítko je těžké jako kráva. Kdyby to někdo chtěl skutečně ukrást, musel by to mít promyšlené. Někde na parkovišti by na něj musela čekat dodávka s nějakou nájezdní plošinou. 
b) Vozítko je úplně k ničemu, blbě se na tom jezdí, pomalu a velmi těžko se to ovládá. Dobré tak maximálně na hodinovou prjížďku po cyklostezce u pláže - a to ještě pro blbečky. 
c) Pravděpodobnost, že někdo celý den čeká, až nebudu dávat pozor, nikdo se nebude dívat a vedle bude připravená dodávka, byla prostě mizivá.

        Zažrala jsem se tedy do představy, že banda ožralých zhůvěřilých hovad si teď vzala muj vozík, haha hrozná bžunda, pak ho někde nechají a pujdou si po svých zpět do svých smutných životů. V mé hlavě totiž všechny stihne Boží trest a postihne je osud Theona Greyjoye. 

        4. červenec, hlava na hlavě na všech frontách. Nejdřív jsem jela až úplně na konec stezky směrem k periferii města, projíždějíc parkoviště a zákoutí. Nikde nic. Vrátila jsem se tedy, projela kolem svého obchodu vstříc centru města. Jet nešlo, všude lidé kempovali na silnicích a trávnících mezi všudypřítonými veverkami. Na rozkládacích židlích si dělali rodinné pikniky. Čekali totiž na ohňostroj, který měl odstartovat asi v devět hodin. Šlapala jsem jak o závod, odrážela muže, ženy, psy i děti, už byla tma a já skoro nic neviděla.
        Moje hledání mi připomnělo tátovu příhodu, kdy se vracel za mlada na kole z hospody a po cestě to kolo ztratil. V Krčáku pak všude vylepil cedulky: “Smutný cyklista hledá své kolo…” Pamatuji si, že mu na to tehdá někdo napsal: “Milý cyklisto, po světě se dá chodit i pěšky…” Kéž by tohle napadlo i ty dementy, co mi ukradli vozík. 
        Když jsem byla na kopci nad mořem, vybuchl první ohňostroj a lidé kolem začali zpívat americkou hymnu. Tak jsem se zastavila na kopci a koukala se na ty světýlka nad mořem a přemýšlela, jak bych chtěla maminku, jak bych jí chtěla zavolat a poprosit o radu. Jak bych se zase chtěla jednoduše přiznat k vlastní tuposti, která už tolikrát vyplula na povrch. Zavolala bych stejně jako kdysi, že jsem mámě nabourala auto, nebo že jsem si bez dovolení vypůjčila sestry šaty a pak je  propálila žehličkou, že jsem si umyla vlasy opalovacím mlíkem nebo že jsem udělala omylem díru do zdi.

image

Klasika

        Stojím tam a říkám si, jak je nahovno být přes půl světa daleko od všech, co znám a mám ráda. Vzpomínám na opileckého dědu, šílenou rodinu a přitloublý kamarády, co by se mi nejdřív deset minut smáli, než by ze sebe vysoukali větu a pak šli hrát lolko.  
Chce se mi brečet a je mi neskutečná kosa. Pak vyjedu pokračovat ve svém honu na dementy. Padla tma a přibývalo potácejících se lidí. Ohňostroj skončil a jako mávnutím kouzelného proutku se celý americký dav sborem zvedl a zamířil domů. Dostat se přes ně bylo skoro nemožné, nikde jsem nic neviděla. Ač všichni barevně blikali (domy, kola, lidi, policejní auta), žádné pořádné osvětlení tam nebylo. Potřebovala jsem se obléct a potřebovala jsem svoji čelovku, za kterou se mi tady všichni smějí.
        Dojela jsem domu, rodinka s matkou haranta a harantem byla zase uvnitř a všichni čuměli na nějakou kreslenou kravinu. Bez vysvětlení jsem jen vzala bundu, na hlavu si dala čelovku a vypravila se zopakovat svoji trasu. Během hodiny se pláže a stezky vyprázdnily a já tak mohla zběsile jezdit sem a tam jak trubka. Nohy mě bolely tak, že jsem myslela, že budu šlapat rukama. Světlo z čelovky sláblo a já tak nějak rezignovaně přemýšlela o scénářích možných postupů. Nejčastěji se mi objevoval ten, kdy plivu asijské mrše do obličeje.
        V bláznivé naději jsem se vypravila po úzké cestičce až k moři, kudy jsem před tím nejelela. Vedle záchodů stál ukradený vozík.         
        Nevím, co jsem čekala, asi obří nápis s omluvou a přilepenou láhví šáňa. Nic tam nebylo. Byla skoro půlnoc, po pláži si to drandili policisté na čtyřkolkách. Dostala jsem pokyn posečkat, že tam za mnou z práce někdo přijede mi s tím vozíkem pomoci. Po chvíli u mě zastavili čtyři policajti a svítili na mě z reflektorů čtyřkolek, což jsem jim mírně oplácela svou slabou čelovkou. Ptali se mě, co tam dělám a zda-li můžou pomoci. Já uplně blbá, žijící v naivní představě, že mi skutečně už někdo jede pomoc, jsem jejich nabídku odmítla. Policisté si to odrandili pryč na svých čtyřkolových strojích. Stejné máme na táboře, můžete na tom sice vypadat drsně, ale dokáže to řídit šestileté dítě. 
        Po hodině mi došla zpráva, že si mám nandat kolo na vozík a odšlapat to do několik mil vzdáleného obchodu. Se svým kolem na klíně jsem tuhle neskutečně těžkou pitomost dokázala posouvat šnečím tempem a cestu jsem si v hlavě vypočítala tak na 4 hodiny. Paráda. Po další hodině jsem dostala křeč do lýtka a nohy mi daly definitivně sbohem. Nikde nikdo krom nějakých mladíků, kteří za mnou přiběhli a chtěli si plácat Hi-4 - což bylo plácnutí si čtyřmi prsty na počest Dne nezávisloti. Pochopení čtyř-prstového pozdravu mi trvalo dlouho. Oblečení byli všichni jako Strýček Sam a volali za mnou: “Happy 4th!!” (i když technicky už bylo pátého). Ti kluci by mi v tu chvili bývali byli platní asi jako mrtvýmu zimník. Došlapala jsem do půlky, nasraná zaměstnavatelka nakonec za mnou někoho poslala. Dodnes mi to neodpustila a na týden mě vyhodila z práce. 

        Naprosto zberchaná na svém kole šlapu domu, protentokrát už zcela sama v širokém okolí. Zavrávorám na přechodu, asi z únavy. Najednou vedle mě zastaví policejní auto. To už je fakt moc, nemám s sebou ani blbej pas. 

"Are you that drunk?" 
“No, I am that tired..”

“Go home” 

A kardok királynője (2000), 1. évad

A kardok királynője (2000), 1. évad

A női Zorro kalandjai – röviden így lehetne összefoglalni A kardok királynőjét. Én is tisztában vagyok vele, hogy ez a sorozat nem túl merész vagy okos, ám mégis van benne valami báj – no meg az sem hátrány, hogy végre egy nő van a nyeregben.

Tessa Alvarado (Tessie Santiago) a fiatal lány apja halála után visszatér szülőföldjére, a spanyol Kaliforniába, ám megdöbbenve tapasztalja, hogy szeretett…

View On WordPress

Zpátky do minulosti: z Purdue do San Franciska tam a zpět

Tak konečně nadešel čas na první druhý příspěvek z Kalifornie…po dvou ups vlastně uz třech měsících strávených prací :-)
Ale zpátky do minulosti - na Purdue jsem zamkl kancelář a odletěl přes Chicago přímo na SFO (San Francisco airport).
Do Chicaga jsem musel autobusem, ale byla to “pohodová” cesta - jel jsem sám, protože to byl den po Díkuvzdáni a to samozřejme jsou všichni doma.
Výjezd z Purdue byl úžasný, protože na sever od Purdue se táhly nekonečné roviny poseté větrnými elektrárnami - byly jich stovky, v podstatě po hodinu cesty obklopovaly obě dvě strany dálnice kam až oko dohlédlo.
K tomu docela dost foukalo (autobusák měl co dělat, aby udržel autobus na silnici), tak se všechny otáčely v jednom rytmu. Prostě wow…

Po příletu jsem zavolal Janovi, že už jsem na SFO - nabídl mi, že mě vyzvedne, ale já už měl  naplánovanou cestou BARTem (metro) a Caltrainem (vlak spojující San Francisco a  San Jose). Bohužel jsem, ale přehlédl, že v den příletu platil speciální jízdní řád (samozřejmě kvůli díkuvzdání), takže mě stejně nakonec musel Jan vyzvednout. Cestou na hotel mi aspoň ukázal centrum Palo Alta (University ave) a Stanford (včetně Gates 3, kde mám přechodnou kancelář) a centrum Mountain View (Castro Street).

image

Nakonec mě hodil na hotel-motel, co mi doporučila  Laurén - na recepci při checkinu mi obsluha začala tvrdit, že to zná v okolí Opavy a Krnova. Nakonec se z chlapa vyklubal Polák, co žil (jeho sestra tam stále žije) co by kamenem dohodil od hranic z ČR kousek od Krnova…
Svět je prostě malý.


Pak začlo opět administrativní kolečko - Stanford, klíče od officu, Mountain View, další klíče, … to jsem ještě ale nevědel, že mě brzo čeká další cesta.

Po týdnu mi došel mail z Homeland Security - že jim nesedí údaje a že se mam v rámci 5 dní dostavit do jejich kanceláře, jinak moje víza budou okamžitě ukončeny. No, viděsilo to nejen mě, tak jsem si zabookoval letenku hned na dalši noc a po týdnu v Kalifornii jsem musel zpátky přes Chicago, Indianapolis na Purdue (říkají tomu red-eye let - je levnější, ale letí se přes noc).
Samozřejme, že to nebylo tak žhavé, jak bylo v mailu napsáno - poučili mě akorát, jaké mám možnosti, práva, a že musím co nejdříve zavolat na Homeland security oficiální linku (nechápu proč to nezmínili v mailu a chtěli osobní navštěvu…), kde jsem ve výsledku akorát zopakoval všechna možná čísla (pas, vízum, datum narození, …) a mohl jsem letět zpátky. Takže trochu vzrůšo na začátek.

Kompania kompjuterike HP dënohet për dhënie të ryshfetit

Kompania kompjuterike HP dënohet për dhënie të ryshfetit

Një gjykatë në shtetin amerikan të Kalifornisë, më 11 shtator, ka dënuar kompaninë gjigante kompjuterike Hewlett-Packard Co ‘HP’ që të paguajë një gjobë prej 58.700.000 dollarëve, me akuzën se u ka ofruar ryshfet zyrtarëve të qeverisë ruse për të fituar një kontratë.

Prokurorët amerikanë, thonë se një degë e Hewlett-Packard, ka paguar 2.000.000 dollarë, për të mbajtur një kontratë të teknologjisë…

View On WordPress

Del në shitje BMW i8 (Foto)

Del në shitje BMW i8 (Foto)

Ju kujtohet modeli BMW i8 që ju treguam disa ditë më parë? Kjo veturë tani ka dalur në shitje në plazhin Pebble në Kaliforni, për $825,000.
Pamja e jashtme e veturës, e përshtatur me fibra të karbonit dhe ngjyrë hiri dhe bagazh të punuar nga Louis Vuitton, ishin të mjaftueshme për të bindur një blerës që t’i shpenzojë $825,000 për këtë veturë sportive.

Ngjarja në plazhin Pebble bëri që vetura BMW…

View On WordPress

Text
Photo
Quote
Link
Chat
Audio
Video