kalifornie

První dva týdny na cestách: jak jsem málem srazila pumu, vlezla do ZOO, omylem vykradla kostel, lezla v poušti a vyhrála ve Vegas

Nejlepší je, když se vám zážitky kupí tak rychle, že je nestíháte zaznamenávat ani na foťák, natož písemně. Třeba teď jsem v národním parku Joshua Tree - když jsem psala první větu tohoto příspěvku, přiběhla taková malinkatá syslo-veverka a ukradla mi ze sáčku s kukuřičnými chipsy jeden kousek. Hned pak utekla a těď’ čeká, až zas nebudu dávat pozor. Veverek je tu stejně neuvěřitelné množství. V každém státě a v každém národním parku najdete jakousi mutaci české veverky. V Huntington Beach byly hubené, krátkosrsté a s huňatými ocásky, v Joshua Tree zas takové malinké jak myšky, u Grand Canyonu vypasené jak bobři a v Utahu jsou to jen ošklivější varianty sysla obecného. 

S prací jsem skončila s příchodem září - bylo to vysvobození z egyptského otroctví. Mojžíš nepřišel, ani deset egyptských ran neproběhlo. Kobylky, mouchy a žáby bych ale na naši zaměstnavatelku klidně poslala, kdyby to šlo. Hned po odevzdání pracovního trika s nápisem “Babes” jsem odjela na několikadení okružní výlet do Sequoa National Parku a San Francisca, což byla první štace v mém měsíčním výletováním po Státech. Nejdříve jsem odjela s kamarádem Willem z LA a jeho dalšíma parťákama do Sequioa National Parku. Výlet byl bezvadný. První den jsme se šli podívat na ty ohromné tisíce let staré stromy, co do nich jde zaparkovat. Některé z nich pamatují Ježíšova prapradědečka, jiné dokonce Homérovu hůl.

Druhý den jsme šli na výlet k vodopádům do Kings Canyonu. Po cestě mi u nohy prolez červeno-bílo-černý had, naprosto paralyzovaná jsem koukala, jak se ten korálovec plazí. Samozřejmě to nebyl korálovec, v Zoo v San Diegu jsem se dočetla, že ti v Kaliforni nežijí. Jedná se o neškodného plaza jménem San Diego Mountain Kingsnake.

Po cestě byl krásný výhled na hory a lesy. Kings Canyon MI připomínal Alpy nebo Krkonoše a já si uvědomila, jak je zvláštní, že se mi v zahraničí stejně asi nejvíce líbí to, co mám doma.

U vodopádů jsem zahodila boty a celá šťastná jsem lezla na vysoké kameny trčící z řeky. Nakonec jsem se vykoupala v ledové řece, což jsem odnesla hned další den lehčí nemocí. Stálo to za to. Parta Amíků to byla moc příjemná, chvíli mi trvalo si zvyknout na všudypřítomné focení, natáčení a také neskutečné množství plastových příborů, co by stačilo mé rodině tak na pět let. Američané prostě cestují ve velkém, nutností je například náhradní stan, stovka kelímků a přenosná chladnička. 
 
Kamarád Will mě pak vyhodil v San Franciscu, což je jedno z mých vysněných míst. Potkala jsem se s Pájou, kamarádem, kterého jsem viděla naposled před deseti lety, když jsme se prali u něj doma v Kaplici a jemu nějakým záhaným způsobem vyskočila kontaktní čočka z oka. Pája mi udělal rychlokurz San Franciscem. Nádherné město, které dýchá beatníkama a navíc si při každém pohledu na Golden Gate vzpomenete na Planetu opic. Ulice jsou tak prudké, že máte občas pocit, že jste v jakési krychli ABCDEFGH a ze strany CDGH čumíte na EFGH. Rychlokurz měl podobu výlezu na střechu, procházky po městě, vyzkoušení si pár her na prastarých automatech, Molo 13, návštěvu několika barů a samozřejmě fotku s červeným mostem.

Most je po většinu času zahalen do mlhy, takže jsem byla velkým šťastlivcem, protože zrovna svítilo sluníčko. Na všech fotogenických místech ale něskutečně fouká. Máte pocit, že vás vítr nabere a odnese. V mém případě by to ale asi musel být monzun.           

Největší zhůvěřilost v San Franciscu je toto zelené plátno. Můžete se před ním vyfotit a pak si koupit fotku, kde za vás uměle dodají Golden Gate - což tedy znamená, že jste ve městě, kde je nějaký most, ale abyste k němu nemuseli chodit, můžete se vyfotit se zeleným plátnem a mít tak skutečnou památku. 

Po půl dni jsme si šli vyzvednout zamluvené auto do půjčovny, pán za přepážkou byl z Ukrajiny a když zjistil, že můj kamarád Pája v jeho domovině cosi natáčel v průběhu bojů krvavého týdne, rozhodl se nám za minimální poplatek poskytnout upgrade - místo skromného rodinného osobáku jsme dostali sportovního Dodge o velikosti menší školky. S károu jak pro mafiána jsme se vydali po známé Highway1, kde jsme po pár hodinách málem srazili pumu. Puma přecházela silnici a očividně jí vůbec nezajímalo, do jakého typu auta by udělala díru. Jen se na nás opovržlivě podívala a volným krokem pokračovala dál. Podle elegantního kroucením boky jsem usoudila, že to byla asi samice. Zážitek na život, jen se pak jít vyčůrat mi dalo docela práci. Je těžké se krčit za křovím s vědomím, že tam někde za váma zadkem houpe puma. 

Sportovní Dodge se ukázal jako docela dobrá noclehárna. 

Ráno jsme potkali mrože, vypadali jako ohromné vyvrhnuté mrtvé ryby, taky tak smrděli. 

Do LA jsme dojeli na večer, dostat se z půjčovny aut na letiště a pak do centra do hostelu zabralo asi tři hodiny. LA je prostě obří. 

Další den jsme se vydali do Universal Studios, což je pravděpodobně jedna z nejvíc americko-megalomanských věcí, co jsem kdy viděla. Pokud si návštěvu Universal Studios chcete užít, musíte zapomenout, že někde na světě lidi umírají hlady a trápí je takové hlouposti jako nedostatek pitné vody. Tady na vás totiž vylejí celou řeku. Téměř všude vám nandají 3D brýle a trhají s vozítkem tak, že si myslíte, že slítáváte jako Transformer z mrakodrapu v New Yorku nebo zachraňujete žluté příšerky z Despicable me. 

Při projížďce filmovými studii vám (dle mého názoru sjetá) paní s pištivým hlasem ukazuje různá natáčecí místa a celou tu filmovou potěmkinádu. Můžete se podívat na nejznámější filmová vozítka včetně auta z Návratu do budoucnosti. Pro mnohé filmy se postaví jen kulisy typu Český sen, pro jiné ale celé baráky a pro Válku světů se dokonce rozpůlilo letadlo. 

Návštěvu tohoto malého kýčovitého zábavního parku jsem si ve výsledku moc užila, ve všední den v září jsem ani nemusela čekat fronty. Nicméně jsem se nezbavila dojmu, že je na tom všem cosi postaveného na hlavu. 

Když jsme opouštěli studia, všimla jsem si, že před jednou restaurací sedí Václav Klaus na býku.

Další den jsem vyzvedla Šťepánku a vyjely jsme na holčičí lowcost roadtrip. Bez valného plánování jsme vyrazily do San Diega, kde jsme se ubytovaly u kamaráda, co jsme poznaly v Mexiku. Prohlídku města jsme započaly v jakési náboženské budově, co jsem ji mylně označila za ortodoxně katolickou školu. Mezi fotkami dětí visely náboženské obrazy a modlitby. Při hledání záchodů jsme našly krabici s nápisem “For free”, kterou jsme pořádně vybrakovaly - byly tam totiž bločky, pastelky, magnetické šachy a další veledůležité věci. U východu jsme potkaly pána, který můj omyl o katolické škole opravil. Jednalo se totiž o mormonský kostel (což by skutečně žádný katedrálám navyklý Evropan nepoznal). 

Další den jsme se rozhodly jít za zvířátky. Zoo v San Diegu je vyhlášená, ale také drahá. Vstup neodpovídal našim finančním možnostem a už už jsme se chtěly otočit, když Štěpánka uviděla otevřené dveře do jakési místnosti, do které jsem ve své syslovské neuvážené tuposti samozřejmě vlezla. Jednalo se o konferenční místnost, jejíž pootevřené francouzské okno vedlo přímo do areálu zoologické zahrady. Vzala jsem za kliku a obě jsme tak skončily v zahradě bez placení. Hrozný jsme. 

Zoo pěkná, ale pražská asi tisíckrát hezčí. Kdybych za vstup skutečně dala 50 dolarů, asi bych si urvala hlavu. V areálu jsme se asi pětkrát ztratily (blbé značení, nikoli blbé ženy), většina pavilónů byla zavřená. Koupily jsme si doplňovatelné pití, které nebylo kde doplnit, jelikož všechny k tomuto účelu určené stanice byly zavřené. Pandy, na které jsem se těšila nejvíc, se ke mně otočily jen zadkem, což jsem považovala za vrchol zklamání. Nejroztomilejší byly koaly - nevěděla jsem, že jsou tak malinké a tak medvídovské. 

Naší další zastávkou byl národní park Joshua Tree. Jediná moje asociace před příjezdem: U2. 

Joshua Tree je poušť, asi mi to mělo dojít, ale nedošlo.

První výlet tvořila jen procházka do několik kilometrů vzdálené oázy. Několik kilometrů v poušti by taky možná umořilo osla. Oázu tvořila jen skromná skupinka palem. Žádná voda, žádné paláce. Stín sice po pochodu pouští příjemný, nicméně žádné vodopády se nekonaly.  
Joshua Tree je krásné místo. Obrovské, na sebe nakupené balvany vypadají, jako by s nima pravěcí obři hráli petangue. Chodí se sem lozit po skalách. Potkala jsem sympatický pár a po půl roce jsem si se sedákem zalezla na skále, co vypadala jako obří zdvižený prst. Trochu jsem hapala, ale to se stává. Také tu žijí malí hlodavci, co normálně potkáváte jen v zoo. Malá hopsající zvířátka s velkými kukadly. K večeru jsem potkala dva amatérské astronomy, co mi v obřím teleskopu ukázali Saturn. Poušť je asi k pozorování noční oblohy vhodná.

V celém národním parku nenajdete vodu, všechnu si musíte přivézt. Záchody jsou suché, ale čisté. Štěpánka se bála, že by jí mohl kousnout had, tak si svítila mobilem. Nicméně jinak jsme žádné světlo nepotřebovaly. Noc v Joshua Tree je jen o něco málo temnější den. Klidně byste si ve tři ráno mohli zahrát ping-pong. 

Další naší zastávkou bylo Las Vegas, po cestě jsme se ve městě Lake Havasu vyspaly u couchsurfera, co měl vlastního jaguára, vířivku a pro nás připravený pokoj pro hosty. Po dvou a půl měsících jsem spala v posteli. V luxusu jsem si připadala nepatřičně, Štěpánka zase patřičně. Cestou do Las Vegas jsme projížděly Arizonou. Vlajka Arizony vypadá jako tibetská, jen místo vycházejícího slunce, tam má hvězdu.

Zastavily jsme ve zdejším Café a já se propadla tak 15 lety na svou první školu v přírodě. Závěsy, hrníčky, zástěry i zarámované obrázky mi připomínaly výlety na prvním stupni základní školy.  

Las Vegas bylo překvapivě hezké. Z mé výchovy jasně plyne, že jsem předurčená toto město nekvusu, pompy, plagiátorství a přetvářky nenávidět. Nebylo to ale vůbec tak strašné (promiň, táto). Asi mě to pozitivně překvapilo právě proto, že jsem od toho čekala to nejhorší. Uprostřed města je postavená mini nepodařená kopie Eiffelovy věže a Empire State Building.

Největší 4 hotely spojuje nadzemka s modrým světlem - jinde musíte pěšky nebo předraženým autobusem. Venku vedle navoněných přemalovaných fiflen chodí bezdomovci s cedulemi. Můžete pít na ulici, což přeloženo do američtiny patrně znamená, že tak musíte činit, jinak si neužíváte dostatečně zdejší svobody. Celé město jede na nepravděpodobnostní pohon.
Las Vegas má dvě centra - jedno luxusní, pompézní, s barevnými fontánami a největšími hotely jako Caesar Palace. Druhé nese jméno Downtown - levnější, kde jsme bydlely my. Štěpánka úplě nadšená nebyla, mně to bylo šumák. Bydlí se zde za čtvrtinu ceny. Zdejší nejznámější ulice je Fremont Street. Blikají zde nad váma světla a promítají se různá videa, co by přivedla epileptika k šílenství.

Striptéři se zde fotí s dámami, šeptají jim sprosťárny do ucha. Ženy se pak chichotají a za 25 dolarů za kus si nakupují fotografie, kde na jejich pozadí spočívá striptérova ruka. Jednoho z chlapců jsem se zeptala, proč si vybral takovou perspektivní profesi. “Great way to pay the bills.” Taky fakt. 

Na ruletě v hotelu Aria jsem prohrála, na tematických automatech Star Wars, Lord of the Rings, Sex in the City a Iron Man jsem překvapivě taky prohrála. Na ruletě v Monte Carlu jsem v šest ráno pod vedením jakéhosi asijského mistra vyhrála 80 dolarů. Lepší než drátem do oka. Cesta autobusem v sedm ráno zpět do hotelu v Downtown byla vyčerpávající. Když jsme dorazily, už svítilo Slunce.

Las Vegas bylo fajn, ale asi tam v nejbližší době znovu nepotřebuji. 

Další den se nesl ve znamení odpočinku a líného přemísťování se z místa na místo. Nejprve jsme zajely k jezeru Mead. Podivovaly jsme se, proč tu nikdo není. Odpovědi se nám dostalo záhy, když na nás zaútočil klan kousavých much. Bojovaly jsme s ním, ale zvítezil, a my odjely. 

Večer se nás ujal pán, co jsme ho potkaly na benzínce. Sympaťák, co nejdříve vypravoval o nebezpečném mexickém drogovém kartelu a pašování, a pak vytáhl dvě pušky a ukazoval nám videa, jak umí střílet. Jeho láska ke zbraním mi přišla na půl děsivá a na půl legrační.

Zajímavý byl zcela pokroucený pohled tohoto člověka na otázku svobody. Kdyby mělo víc lidí zbraň, Amerika by byla bezpečnějším místem. Kdyby tehdy na premiéře Dark Knight Rises v Denveru seděl v tom kině někdo další se zbraní, prostě by toho šílence střílejícího na lidi sundal. Dyť to dá rozum. Mno a v Českých Budějovivích by chtěl žít každý. 

Route 66 je nejstarší transkontinentální silnice v Americe, od roku 1926 (čauky Wikipedie) po ní drandili obchodníci z Chicaga až do Los Angeles. Provázela nás jeden celý den. Lemují ji stará města a taverny, které odpovídají mé představě o americké popkultuře 50. let minulého století. Stará auta, reklamy, Coca-Cola, Marylin Monroe a Elvis Presley. Bary a restaurace vypadají přesně tak, jak se marně snaží vypadat pražský James Dean nebo Harleys. Tady je to ale nějaké opravdivější, asi je to tím, že jsme v Americe. 

R A I N G A R D E N - protipovodňová opatření zítřka

Nové cesty krajinářské architektury v souvislosti s hospodaření s vodou

Jestli jste někdy slyšeli o pojmu raingarden - alias zahrádky pro přirozené zadržování vody nebo také dešťové zahrady - jistě vás zaujme článek o využití těchto principů v Kalifornii ve městě. 

Poté, co bylo pokutováno město Paso Robles za nedovolené vypouštění odpadní vody do řeky, proběhla náprava iniciována úřadem, ketrý sám pokutu vydal.

návrh úprav 21.ulice v Paso Robles; foto: Cannon

Ve spojení s několika organizacemi a za účasti veřejnosti byla totiž založena páteřní síť svodu vody dle nejnovějších trendů a poznatků v plánování veřejných prostorů. Proměna 21. ulice města Paso Robles v Kalifornii ukázala směr hospodaření s vodou a stala se tak pionýrem hodného následování.

stav kanálu v suchém období těsně po realizaci; využití kolejnic pro zpomalení toku vody.  foto: Cannon

Voda je vedena tak, aby se maximalizovala bioretence (přirozené zadržování vody). Tedy voda, která spadne na území tam také zůstane a nevytváří se disbalanc - vysušování území a přenášení problémů jinam, kde se jen kumuluje a narůstá. Byly vytvořeny zóny s přirozenými rostlinnými druhy, které se na území následně navážou. V případě přívalových dešťů, které v Paso Robles v součtu dávají spotřebu vody čtyřčlenné rodiny za rok, voda zůstává na území regionu města a vrací se tak přirozeně do půdy.

Kanály jsou budovány s propustnými dny, aby se mohla voda vsakovat. Zároveň jsou kanály při vyšší hladině cestou pro odvod přebytečné vody do míst, kde se voda hromadí a postupně vsakuje, jako tomu bylo v minulosti na vlhkých loukách. Takové území může být již za městem nebo v parku. foto: Cannon

Nutno podotknout, že čističky odpadních vod nejsou koncipované na množství vody, které spadne srážkami. Tato voda celý systém zatěžuje a navíc se podílí na zvyšování rizika povodní. Organizace, která by hospodaření s vodou a vypouštění do řek hlídala v Čechách chybí. Taková organizace, která by nejen hlídala a pokutovala provinilce, ale také nabízela řešení a lobbovala za racionální financování na protipovodňová opatření.

protipovodňová opatření mohou mít i jiné podoby než jen zdi a bariéry řeky; foto: Cannon

Více informací a zajímavých obrázků zde: http://www.svrdesign.com/blog/2014/12/innovation-that-infiltrates-21st-street-recognized-for-pioneering-sustainability

(via landscape-a-design)

Když Kalifornie, tak Mustang!

V únoru jsem se poprvé v životě vydal do Silicon Valley a od počátku jsem měl jasno - půjčím si nějakou “ameriku” se stahovací střechou. Protože tak je to prostě správně. Jasnou volbou se stal Ford Mustang. V každé velké půjčovně jich mají mraky, neboť úplně stejně přemýšlí i spousta dalších turistů, a je to fakt levné, což asi nepřekvapí nikoho, kdo se v autech trochu vyzná. Z našeho pohledu je to totiž parádní stylová kára, ale po americku postavená (tedy dost lacině). A z půjčovny pochopitelně nedostanete nic lepšího než základní holátko.

Přestože jsem tedy přesně věděl, do čeho jdu, nebo možná právě proto, nadšení bylo absolutní. Vyfasoval jsem krásný černý kousek, navíc úplně nový, na tachometru bylo jen 5 tisíc mil. Už při nasednutí mi v žaludku poprvé zaškubalo živočišnou radostí a škubat nepřestalo celý den - první otočení klíčkem, první stažení střechy, první pořádné dupnutí na plyn…

Záhy jsem nabral kamaráda a kamarádku a vyrazili jsme po silnici číslo jedna ze San Franciska do Santa Cruz. Ten zážitek se dá popsat jediným možným slovem. Nirvána. Široká poloprázdná silnice, kde se předpisy zas tolik nehrotí, zářící slunce a modré nebe nad hlavou, po pravé ruce hřmící nádhera oceánu, po levé zelené kalifornské kopečky a v rádiu oldies hity na plné pecky. Můžu vám odpřísáhnout, že za celý dosavadní život jsem za volantem nic podobného nezažil. Tohle byla meditace při plném vědomí.

Když si člověk nenechá zkazit vkus supersporty, které vidí všude na internetu, může být i takovéhle auto s obyčejným šestiválcem, měkkým podvozkem a líným automatem řidičský zážitek. Obzvlášť ve srovnání s naší domovinou, kde naprostou většinu vozidel pohání zoufale nudné čtyřválcové diesly. Se staženou střechou stejně nemůžete jet moc rychle, protože pokud někdo sedí vzadu, buď vám brzo onemocní, nebo uletí.

Že je atmosféra a hezká silnice důležitější než rozměr pneumatik nebo značka pružin se nám potvrdilo, když jsme zabloudili na zakroucenou horskou silničku, kde kromě několika cyklistů nebylo živé duše. Za normálních okolností je neobratný Mustang přesně tím autem, které na takové cestě nechcete. Ale jakmile je nádherně, vzduchem se nese Johann Strauss a auto do rytmu elegantně tančí zatáčkami, zajímá vás jenom to, aby tenhle okamžik pokud možno nikdy neskončil.

Když se pak v údolí otevřela dlouhá opuštěná rovina, byla konečně také příležitost nechat motor pořádně zaburácet. Ve chvíli, kdy jinak hodně necitlivá převodovka ve “sportovním” režimu pochopila, že teď se už ale opravdu jede na plný koule, začala se z výfuků linout úplně jiná symfonie. O nic méně nádherná, burácivá, taková, ze které příjemně mrazí v zádech. Auto s až nečekanou vervou vyrazilo kupředu, jak jen mu omezovač otáček dovolil, pak přeřadilo a znovu nás plnou parou nakoplo do zad…

Upřímně můžu říct, že jsem se sice těšil domů na manuální převodovku, ale auto jsem vracel se slzou v oku (byť to možná bylo zčásti i kvůli mastné ranní pokutě za parkování). V té správné zemi, na správné silnici a se správnými lidmi je i obyčejný Ford Mustang autem snů.

Arizona, Utah a Severní Kalifornie. Jak mě málem zatkli, jak jsem vyšlapala sama na Half Dome, jak jsme zapálili auto a jak jsem bičovala lidi na sado maso festivalu

Už mě dvakát stavěli policajti a jednou málem zatkli. 

Dvakrát jsem jela příliš rychle, poprvé to byla sranda, podruhé šlo už moc ne. Oboje ve městě. Povolená rychlost: 45 mil za hodinu. Jednou jsem jela 53, podruhé 80. Ano, jsem debil. Na mou obranu jsem opravdu navyklá na manuál. U automatu stačí mít těžké chodidlo a jste v loji. 

První policista byl nařachanec jak vystřižený z erotického filmu s příběhem o nezbedné řidičce. Měl kamaráda v Praze, párkrát zanadával na Pendolino, usmál se a pustil mě s varováním. 

Druhý Prahu neznal, řekl mi, že mě může zatknout a že po mně chce 400$. Částka 400 dolarů lehce přesahovala můj celkový rozpočet na jídlo, pití, sprchu a nutnosti téměř na měsíc. 4 stovky bych dala dohromady tak leda prodejem pravé ledviny. Zcela otevřeně jsem přiznala, že jsem idiot, a s přidáním trochu slz a upřímného srdceryvného příběhu holky, co na to prostě totálně nemá, mě nechal jet. Taky jsem použila argument “míle-kilometry-neznám-rozdíl”, což je samozřejmě ještě větší hloupost, protože 45 kilometrů v hodině je menší rychost než 45 mil - takže můj přestupek by byl o to větší. Policista, co vypadal, že má hodně rád koblihy, rozdíl mezi kilometry a mílemi neznal. 

Budu si na ty rychlosti muset dávat pozor.  

Grand Canyon je opravdu krásná a překvapivě obrovská díra v zemi. Témeř nekonečná, vypadá jako skály a hory, keré někdo jen tak ze srandy otočil a zahrabal do země. Vidíte zemské vrstvy, jak se na sebe postupně kupily, a vytvořili tak jakousi zemitou duhu. 

V grand Canyonu je přes den vedro a v noci pěkná kosa. První noc jsme spaly v kempu, druhou v autě. Ve všech národních parcích jezdí autobusy zadarmo, což se v rozlehlém Grand Canyonu opravdu hodí. Jen stále někde zastavujií, protože přes cestu si to zrovna šine nějaká zvěř. Z busu jsem například viděla dvoumetrového chřestýše, co se plazil na stezku, kterou jsme se pak se Štěpánkou vydávaly. Vedle jedovaté zvěře  jsem zde potkala spoustu Čechů, byli to ti nejméně příjemní lidé, na které v Americe můžete narazit. Ještě Němci jsou takoví podobně studení čumáci. 

Grand Canyon je díra. Moc hezká, ale je to díra. Večer se po parkovišti, kde jsme spaly, procházel dvanácterák s rodinkou. Ožírali tam trávu. V noci se nám vybila baterka u auta a my zůstaly zamčené. Vylezla jsem zadními dveřmi a poprosila pána s velkým Land Roverem o pomoc. Pán byl zrovna na dovolené, jinak pracuje jako automechanik pro závodní terénní auta. Co víc si přát.

Z Grand jsme se vydaly do Bryce Canyonu, kde jsme podnikly menší procházku nahoru a dolu antukou. Oranžová všude, je to až šíleně oranžové místo. Asi tak nějak jsem si představovala Utah poté, co jsem viděla 172 hodin. Při pohledu na kamenné oranžové sloupy a skály máte pocit, že se díváte na středověké fantasy město, něco jako Minas Tirith.

Bryce je mnohem méně turistický než Grand Canyon a pro mě mnohem zajímavější než sebevětší díra. Na skály se leze blbě, protože se ty šutry drolí. Stejně jsem lezla. 

Přemístily jsme se do Zionu, taktéž oranžového národního parku (taky Utah). Po cestě nám přeběhl přes cestu pavouček, chlapec v ochodě nám pak pověděl, že to byla tarantule. 

Nesehnaly jsme ubytování a spaly zase v autě, Štěpánka se strašně bála tarantule a kontrolovala mé otevřené okno každých 30 vteřin, než usnula. Také je to příšerný spáč a vyburcovat ji ze spacáku v 6 hodin ráno byl dosti nadlidský úkol. Nicméně se to povedlo a mohly jsme tak v neděli ráno jako první vlézt do řeky a vydat se do Narrows - což je pochod řekou mezi skálami. Nutila jsem ji, chudáka, vstávat tak brzy, protože jsem se bála obrovského množství turistů. Oprávněně. Když jsme se odpoledne vracely, řeka vypadala jako Vltava v červenci nebo Václavák. 

Narrows byl nádherný výlet. Brodíte se řekou, co vám někdy sahá po kotníky a někdy po prsa. Kocháte se pohledem na skály a přírodní útvary kolem vás a tak nějak nevěříte, kde to jste. Je to jako se propadnout nějakým kýčovitým obrazem, co visí jako motivační plakát v kancelářích. 

Po Zionu jsme se vydaly do Yosemit, cesta na více jak 12 hodin. Ještě jsme se rozhodly si ji prodloužit a vydat se do Oblasti 51, která je známá jako přísně tajná vojenská základna, kde se zkoumají mimozemšťani. Nepřekvapilo by mě, kdyby tam studovali tříhlavé krávy. 

Cesta byla místy jak z hororu, jely jsme nocí a nepotkaly žádné auto. Jen z krajnice na nás čuměl černý býk. Nikde žádné ploty, jedete prostředkem ohrady, kde jsou koně a krávy. Široko daleko ani stopa po civilizaci, jen malí hlodavci vám stále vlítávají pod kola. Dojely jsme k taverně, u které visel lítací talíř, koupily si UFO-pivo a já dědovi koupila UFO-panáka. Spaly jsme zas v autě a další den konečně dojely do Yosemit. 

Asi jsme se zmlsaly a zvykly si, že každou situaci vždycky nějak zvládneme a všechno se nějak vyřeší. Že když nenajdeme ubytování, prostě se vyspíme v autě. Yosemity ale nejsou moc přátelské k řešením na poslední chvíli. 

Pokud máte jídlo v autě, může vám ho rozcupovat medvěd. Za spaní v autě je navíc pokuta 500$, za spaní na divoko bez speciálního povolení jakbysmet. Rancheři chodí celou noc a kontrolují, jestli za oknem aut nikdo nechrní. Ono na spoustu věcí v Americe potřebujete speciální povolení (vyhotovené se dvěma kopiemi, poslané shora, odeslané zpět, vrácené k doplnění, archivované, ztracené, nalezené, podrobené průzkumu veřejného mínění, znovu ztracené, tři měsíce kompostované a nakonec přeměněné v rašelinu na podpal). Místy šílený opruz, který na druhou stranu pomáhá udržovat pořádek.

V parku jsou všechny dostupné kempy vyprodané na rok dopředu. Nic z toho jsme nevěděly a celé jsme si to představovaly jako Hurvínek válku. Já chtěla další den ve čtyři ráno vyrážet na Half Dome, Štěpánka si chtěla dát lenivý den a razantně odmítala jakékoli mé noční buzení. To se špatně kombinuje. 

Jsme děti štěstěny, narazily jsme na areál zaměstnanců a ti nás nechali bydlet u sebe v chatičkách a ještě nám uvařili. Půjčili mi na ráno lepší batoh s bederním pásem, rukavice a Camelback. 

Half Dome se stal takovou mojí osobní bojovkou. Vylézt na něj byl můj dlouholetý sen. Přihlásila jsem se do loterie a získala v ní povolení vylézt až na vrchol (pouští tam jen několik desítek lidí za den). Vzbudila jsem se ve čtyři ráno a ve čtvrt na pět jsem už lezla nahoru. S čelovkou lesem, sama v naprosté tmě. Trochu sranda a trochu strach. Hlavně, když každé prasknutí větvičky někde kolem váš mozek považuje za jasnou pumu nebo medvěda. Až když seberete odvahu a posvítíte směrem ke zdroji, vidíte tak maximálně vyděšenou veverku. Oddechnete si a po sto metrech jste si zase jisti, že ten zvuk vedle vás je naštvaný Méďa Béďa nebo lví král.

Rozednění bylo tak krásné, že by se z toho Golem rozbrečel. Najednou vypnete čelovku a v šeru zíráte, jak za Half Domem vychází Slunce.

Je to dlouhý pochod. Když už si myslíte, že tam jste, příjdou na řadu schody do nebe na holém kameni. Takže do vás při vašem funění ještě pere sluníčko. Po shodech čekají kabely. Na každou ruku jeden ocelový kabel, po kterém se přitahujete ve strmém stoupání.

Jak mají Američané všechno bezpečné a stokrát zajištěné proti úrazu, tak tady musím uznat, že to neplatí - spadnout a umřít vlastně vůbec není těžké. Stoupání po naprosto ploché strmé ploše dost vysiluje ruce. Trochu se leknete, když kolem vás proletí už třetí láhev s vodou. 

Mno a pak jste nahoře, najednou je to strašně krásné a nohy už nebolí. Výhled na celé Yosemity, za váma El Capitan. Nevíte, kam koukat dřív. 

Cesta dolu je dlouhá a trochu náročná na kolena. Dorazila jsem příšerně upocená, špinavá, vysílená, spálená od sluníčka a strašně šťastná. 

Z Yosemit jsme vyrazily do San Francisca. Zase se nám vybila baterka a když nám ji jeden mladík nabíjel, najednou mu vzplály kabely a začalo hořet auto. Štěpánka na to už už brala láhev s vodou, než jsem na ní zakřičela, že to na tu elektřinu opravdu není dobrý nápad. Jediné, co se mi v té chvíli vybavilo, byla scéna ze Saturnina, když teta Kateřina křičí: “Vodu né, písek!”. Naštěstí sousední řidič měl pěnový hasičák a Miloušovým vousům se tak vlastně nic nestalo.

Byla to moje druhá návštěva tohoto města. Zase jsme nesehnaly ubytování a nakonec zůstaly u chlapce, co jsme ho potkaly v kavárně. Štěpánka druhý den odjela sama do Los Angeles a já jsem zůstala u toho kluka a jeho skvělých spolubydlících. Nejdříve jsem šla na skejtovat na Golden Gate, což nebylo uplně jednoduché, protože stejná cesta byla vyhrazená i pro cyklisty, z nichž by si nekteří svým chováním zasloužili zezadu po hlavě železnou tyčí.

S novými spolubydlícími jsem šla večer na koncert. Byl to prý gay bar, což ale v San Franciscu težko poznat, protože celé město je neuvěřitelně přátelské k jakékoli menšinové sexualitě (asi teda krom pedofilie a sexu s koťátky). 

Další den jsem se zúčastnila dosti šíleného Folsom street fair. Do teď moc netuším, o čem vlastně tento festival je. Spousta nahých lidí, kožené oblečky, pouta a bičíky. Moji noví přátelé vyrazili za dominy a baseballisty. Spolu s Pride se jedná o nejznámější akci v San Franciscu. Koupila jsem si bičík jak na koně a párkrát ho použila v kruhu jásajících lidí. Každý bičovaný mi pak slušně poděkoval a odešel. Prý bych se tím mohla živit. Na konci dne mi všichni řikali “Dominatrix”, já jsem ale preferovala aa stále preferuji “Whipmaster”. 

The 4th of July - povídka o největším americkém svátku a debilech


        
K některým kulturám musíme přistupovat opatrně, s pokorou. Nemůžeme ji ze své perspektivy odsuzovat za nepochopitelné tančení dupáka kolem ohně, neholení si podpaží nebo strkání keramických talířů do spodního rtu. 

        Američané milují své svátky a pro každou takovou příležitost tematicky upravují svá obydlí. Umístění světýlek, loso-sobů a svíticích stromečků se považuje za nutnou součást Vánoc. Velikonoce mají zas své zajíčky a vajíčka vysící ze střechy. V každém případě tu platí pravidlo čím víc, tím líp. Neozdobený barák vybočuje z řady, majitel domu jakbysmet. 
        Na Den nezávislosti opakují Američané každoroční rituál společného upálení střídmého vkusu a umístění hvězd a pruhů na jakýkoli možný prostor. Domy, auta, trička, klobouky, brýle, vlasy, na psy, kočky, kostely. Někdy si schválně spouštějí kalhoty, aby bylo vidět americké spodní prádlo - trenky, boxerky, tanga - nacpat motiv vlajky na tak malý prostor, jaký poskytují právě tanga, může být dost obtížné, nikoli však nemožné. Horizontální část tvoří barevné, červeno-bílé proužky, vertikální část pak hvězdičky. Jeden se může jednoduše dopátrat, kde asi takové hvězdičky končí. 
        
        Jedu do práce, protože na největší americký svátek, musí mít cizinci jako já nezákonou dvanáctihodinovou šichtu. Mám mírné zpoždění, které způsobilo několik faktorů. Za prvé milý postarší sousedský pár, co mi představoval svých šest na vlas stejných usměvavých vnoučat s rovnátky, za druhé absolutně nestoudně nevychovaný, rozmazlený a obtloustlý harant, co pro jednou přijel navštívit svého otce - našeho hodneho spolubydlícího. Žena - matka haranta - se s otcem dítěte rozešla.  Náš spolubydlící má teď kvůli vzdělání svého syna dvě fulltime práce, spí necelých 5 hodin denně a těší se, až za ním bývalá rodina přijede do slunného Huntington Beach. Dítě se tak může na celé dny zavřít do obýváku, čumět na bednu, hrát videohry a žrát. Co jiného by takové dítě u moře dělalo. Zatímco syn vládne ovladačem, jeho matka si stěžuje na to, že se jí nelíbí koupelna, gauč není dost velkej, jsou tu nějaký dlouhý blond vlasy, ty dvě holky z Česka tu zabírají místo a navíc používají pračku (problém!). Společně matka se synem tvoří tandem, díky kterému se ráno nevyspíte, koupelnu nevyužijete a nenajíte se. Zatímco žena - matka haranta - připravuje obrovskou americkou snídani, my vyjídáme zbytky cereálií, naše zcela poslední jídlo. Mléko už nám došlo. Že by nám matka haranta nabídla ze svého přetékajícího stolu, je vyloučeno. 
        Po bezútěšném boji o koupelnu, ve kterém jsem vyhrála jen dostatek času na to si vyčistit zuby, vyjíždím na kole do práce a až na ulici pochopím skutečnou podstatu amerického Dne nezávislosti - lidi naprosto, ale naprosto všude. Malinko mi to připomnělo, když jsem byla Barceloně přítomna největší demonstraci za nezávislost Katalánska, Staromák o prázdninách, Staromák o Vánocích nebo Staromák při MS v hokeji. 

        Po hlavní pobřežní ulici se nedalo projít natož projet. Přísně zorganizovaný průvod tvoří bubnující, na trubky hrající a tančící studenti. Okolí mává vlaječkami. Podobně si představuji komoušský prvmájový průvod.
        Mé předcházející smýšlení o kaliforských krásných lidech vzalo za své. Zřejmě jsou “krásní” jen ti, co jsou vidět venku za nesvátečních časů. Jenomže na 4. července vylézají všichni doposud zalezlí Amíci, kteří při své neskutečné obezitě blokují mou cestu. Prorážení se davem se stává bojem o holý život mezi kinklajícími se balvany. Když by na vás spadli, patrně vás rozšmelcují. 
        V práci na mě čeká postarší Ir bez zubů, kterému nerozumím ani slovo. Tak kývám, že rozumím, směju se a čekám na slova “Fuckin’ Bruges”, aby se splnily moje představy o Irech. 
        Ir odešel, běhám celý den sem a tam. Pronájem surfů, kol, vozíků, prodej hot dogů a podobných humusů. Rozptýlení mi na chvíli poskytl mladík z Utahu, co mě trochu vyděsil, protože na mě začal mluvit slovensky. Dělal dva roky misionáře církve Ježíše Krista v Bratislavě. Ohromená naslouchám lámané, ale plynulé slovenštině a čumim jak vyoraná myš. Dozvěděla jsem se, že zásadní rozdíl mezi církví Ježíše Krista a jakoukoli jinou křesťanskou církví je v tom, že se považuje za tu jedinou čistou a pravou (tak to každopádně, jako ostatně jakákoli jiná církev). Misionářství = dva roky přesvědčování lidí na ulici o pravdivosti své víry a žádný ženský. 
        Amíci jsou zváštní lidé, třetí den v práci mě například oslovila paní s tím, že její zmrzlina je prostě špatná a chce vrátit peníze. Problém spočíval v tom, že ji její zmrzlina Icee pops (podobná našemu Calipu) nešla vylačit z papírové tuby. Vysvětlila jsem paní, že musí počkat, až zmrzlina malinko roztaje a led se odlepí od papíru. Ach-můj-Bože. 
        Asi v sedm hodin se zastavím a vidim, že zmizel jeden čtyřkolový vozík. Tenhle vozík na šlapání se žlutou stříškou stojí 4 tisíce dolarů. Zodpovědnost za tenhle debilní čtyřkolový vozík z debilní stříškou a ještě debilnějším volantem mám v práci já. Protočily se mi bulvy. 
        
        Moje zaměstnavatelka je opravdu velká kráva, co řídí asi 8 obchodů stejného lehce humusoidního charakteru. Spolu s ostatními brigádníky jí přezdíváme Asian Dictator. Já jí říkám Mao, ale nechytlo se to. Přezdívka je to lehce nekorektní, protože bychom ji za její chování mohli nazvat jménem jakéhokoli diktátora. Asijské přízvisko jsme  ale zvolili čistě kvůli jejím vnějším znakům (případným asijským čtenářům se tedy omlouvám. Klidně bychom jí mohli řikat Führer). Vyplácí pod minimální mzdu, neumí pořádně anglicky, jedná s náma jak s onucí a povídá nám, že nás pošle zpět do naší země, pokud jí nebudeme poslouchat. Kráva je ve výsledku slabý slovo, v mluveném projevu používám jiné. Na jedinou mou zprávu o ukradeném vozíku neodpověděla, telefon nezvedla, jen napsala, ať zavolám nějakému cápkovi, co mi stejně nebral telefon.         
        Panika jak blázen. Všechno jsem naházela do obchodu, zamkla, sedla na kolo a vyjela hledat loupežníka. Můj předpoklad, že mám šanci najít tu blbou věc, byl následovný: 

a) Vozítko je těžké jako kráva. Kdyby to někdo chtěl skutečně ukrást, musel by to mít promyšlené. Někde na parkovišti by na něj musela čekat dodávka s nějakou nájezdní plošinou. 
b) Vozítko je úplně k ničemu, blbě se na tom jezdí, pomalu a velmi těžko se to ovládá. Dobré tak maximálně na hodinovou prjížďku po cyklostezce u pláže - a to ještě pro blbečky. 
c) Pravděpodobnost, že někdo celý den čeká, až nebudu dávat pozor, nikdo se nebude dívat a vedle bude připravená dodávka, byla prostě mizivá.

        Zažrala jsem se tedy do představy, že banda ožralých zhůvěřilých hovad si teď vzala muj vozík, haha hrozná bžunda, pak ho někde nechají a pujdou si po svých zpět do svých smutných životů. V mé hlavě totiž všechny stihne Boží trest a postihne je osud Theona Greyjoye. 

        4. červenec, hlava na hlavě na všech frontách. Nejdřív jsem jela až úplně na konec stezky směrem k periferii města, projíždějíc parkoviště a zákoutí. Nikde nic. Vrátila jsem se tedy, projela kolem svého obchodu vstříc centru města. Jet nešlo, všude lidé kempovali na silnicích a trávnících mezi všudypřítonými veverkami. Na rozkládacích židlích si dělali rodinné pikniky. Čekali totiž na ohňostroj, který měl odstartovat asi v devět hodin. Šlapala jsem jak o závod, odrážela muže, ženy, psy i děti, už byla tma a já skoro nic neviděla.
        Moje hledání mi připomnělo tátovu příhodu, kdy se vracel za mlada na kole z hospody a po cestě to kolo ztratil. V Krčáku pak všude vylepil cedulky: “Smutný cyklista hledá své kolo…” Pamatuji si, že mu na to tehdá někdo napsal: “Milý cyklisto, po světě se dá chodit i pěšky…” Kéž by tohle napadlo i ty dementy, co mi ukradli vozík. 
        Když jsem byla na kopci nad mořem, vybuchl první ohňostroj a lidé kolem začali zpívat americkou hymnu. Tak jsem se zastavila na kopci a koukala se na ty světýlka nad mořem a přemýšlela, jak bych chtěla maminku, jak bych jí chtěla zavolat a poprosit o radu. Jak bych se zase chtěla jednoduše přiznat k vlastní tuposti, která už tolikrát vyplula na povrch. Zavolala bych stejně jako kdysi, že jsem mámě nabourala auto, nebo že jsem si bez dovolení vypůjčila sestry šaty a pak je  propálila žehličkou, že jsem si umyla vlasy opalovacím mlíkem nebo že jsem udělala omylem díru do zdi.

Klasika

        Stojím tam a říkám si, jak je nahovno být přes půl světa daleko od všech, co znám a mám ráda. Vzpomínám na opileckého dědu, šílenou rodinu a přitloublý kamarády, co by se mi nejdřív deset minut smáli, než by ze sebe vysoukali větu a pak šli hrát lolko.  
Chce se mi brečet a je mi neskutečná kosa. Pak vyjedu pokračovat ve svém honu na dementy. Padla tma a přibývalo potácejících se lidí. Ohňostroj skončil a jako mávnutím kouzelného proutku se celý americký dav sborem zvedl a zamířil domů. Dostat se přes ně bylo skoro nemožné, nikde jsem nic neviděla. Ač všichni barevně blikali (domy, kola, lidi, policejní auta), žádné pořádné osvětlení tam nebylo. Potřebovala jsem se obléct a potřebovala jsem svoji čelovku, za kterou se mi tady všichni smějí.
        Dojela jsem domu, rodinka s matkou haranta a harantem byla zase uvnitř a všichni čuměli na nějakou kreslenou kravinu. Bez vysvětlení jsem jen vzala bundu, na hlavu si dala čelovku a vypravila se zopakovat svoji trasu. Během hodiny se pláže a stezky vyprázdnily a já tak mohla zběsile jezdit sem a tam jak trubka. Nohy mě bolely tak, že jsem myslela, že budu šlapat rukama. Světlo z čelovky sláblo a já tak nějak rezignovaně přemýšlela o scénářích možných postupů. Nejčastěji se mi objevoval ten, kdy plivu asijské mrše do obličeje.
        V bláznivé naději jsem se vypravila po úzké cestičce až k moři, kudy jsem před tím nejelela. Vedle záchodů stál ukradený vozík.         
        Nevím, co jsem čekala, asi obří nápis s omluvou a přilepenou láhví šáňa. Nic tam nebylo. Byla skoro půlnoc, po pláži si to drandili policisté na čtyřkolkách. Dostala jsem pokyn posečkat, že tam za mnou z práce někdo přijede mi s tím vozíkem pomoci. Po chvíli u mě zastavili čtyři policajti a svítili na mě z reflektorů čtyřkolek, což jsem jim mírně oplácela svou slabou čelovkou. Ptali se mě, co tam dělám a zda-li můžou pomoci. Já uplně blbá, žijící v naivní představě, že mi skutečně už někdo jede pomoc, jsem jejich nabídku odmítla. Policisté si to odrandili pryč na svých čtyřkolových strojích. Stejné máme na táboře, můžete na tom sice vypadat drsně, ale dokáže to řídit šestileté dítě. 
        Po hodině mi došla zpráva, že si mám nandat kolo na vozík a odšlapat to do několik mil vzdáleného obchodu. Se svým kolem na klíně jsem tuhle neskutečně těžkou pitomost dokázala posouvat šnečím tempem a cestu jsem si v hlavě vypočítala tak na 4 hodiny. Paráda. Po další hodině jsem dostala křeč do lýtka a nohy mi daly definitivně sbohem. Nikde nikdo krom nějakých mladíků, kteří za mnou přiběhli a chtěli si plácat Hi-4 - což bylo plácnutí si čtyřmi prsty na počest Dne nezávisloti. Pochopení čtyř-prstového pozdravu mi trvalo dlouho. Oblečení byli všichni jako Strýček Sam a volali za mnou: “Happy 4th!!” (i když technicky už bylo pátého). Ti kluci by mi v tu chvili bývali byli platní asi jako mrtvýmu zimník. Došlapala jsem do půlky, nasraná zaměstnavatelka nakonec za mnou někoho poslala. Dodnes mi to neodpustila a na týden mě vyhodila z práce. 

        Naprosto zberchaná na svém kole šlapu domu, protentokrát už zcela sama v širokém okolí. Zavrávorám na přechodu, asi z únavy. Najednou vedle mě zastaví policejní auto. To už je fakt moc, nemám s sebou ani blbej pas. 

“Are you that drunk?" 
“No, I am that tired..”

“Go home” 

b4lint asked:

C D K R Z

C: Where I would like to live.  Kaliforniában, vagy Velencében.

D: Favourite food. Pattogatott kukorica/ Sajtburger :(

K: Favourite TV show. Hannibal

R:  Last movie I’ve watched. Amerikába jöttem

Z:  Ever self-harmed? Ha az annak számít, hogy nagyon sokszor fejelem le a szagelszívót, akkor igen

Zpátky do minulosti: z Purdue do San Franciska tam a zpět

Tak konečně nadešel čas na první druhý příspěvek z Kalifornie…po dvou ups vlastně uz třech měsících strávených prací :-)
Ale zpátky do minulosti - na Purdue jsem zamkl kancelář a odletěl přes Chicago přímo na SFO (San Francisco airport).
Do Chicaga jsem musel autobusem, ale byla to “pohodová” cesta - jel jsem sám, protože to byl den po Díkuvzdáni a to samozřejme jsou všichni doma.
Výjezd z Purdue byl úžasný, protože na sever od Purdue se táhly nekonečné roviny poseté větrnými elektrárnami - byly jich stovky, v podstatě po hodinu cesty obklopovaly obě dvě strany dálnice kam až oko dohlédlo.
K tomu docela dost foukalo (autobusák měl co dělat, aby udržel autobus na silnici), tak se všechny otáčely v jednom rytmu. Prostě wow…

Po příletu jsem zavolal Janovi, že už jsem na SFO - nabídl mi, že mě vyzvedne, ale já už měl  naplánovanou cestou BARTem (metro) a Caltrainem (vlak spojující San Francisco a  San Jose). Bohužel jsem, ale přehlédl, že v den příletu platil speciální jízdní řád (samozřejmě kvůli díkuvzdání), takže mě stejně nakonec musel Jan vyzvednout. Cestou na hotel mi aspoň ukázal centrum Palo Alta (University ave) a Stanford (včetně Gates 3, kde mám přechodnou kancelář) a centrum Mountain View (Castro Street).

Nakonec mě hodil na hotel-motel, co mi doporučila  Laurén - na recepci při checkinu mi obsluha začala tvrdit, že to zná v okolí Opavy a Krnova. Nakonec se z chlapa vyklubal Polák, co žil (jeho sestra tam stále žije) co by kamenem dohodil od hranic z ČR kousek od Krnova…
Svět je prostě malý.


Pak začlo opět administrativní kolečko - Stanford, klíče od officu, Mountain View, další klíče, … to jsem ještě ale nevědel, že mě brzo čeká další cesta.

Po týdnu mi došel mail z Homeland Security - že jim nesedí údaje a že se mam v rámci 5 dní dostavit do jejich kanceláře, jinak moje víza budou okamžitě ukončeny. No, viděsilo to nejen mě, tak jsem si zabookoval letenku hned na dalši noc a po týdnu v Kalifornii jsem musel zpátky přes Chicago, Indianapolis na Purdue (říkají tomu red-eye let - je levnější, ale letí se přes noc).
Samozřejme, že to nebylo tak žhavé, jak bylo v mailu napsáno - poučili mě akorát, jaké mám možnosti, práva, a že musím co nejdříve zavolat na Homeland security oficiální linku (nechápu proč to nezmínili v mailu a chtěli osobní navštěvu…), kde jsem ve výsledku akorát zopakoval všechna možná čísla (pas, vízum, datum narození, …) a mohl jsem letět zpátky. Takže trochu vzrůšo na začátek.

  • rokon:de az xy már lediplomázott, a T-nél dolgozik, és..
  • én:oké, én nem akarok a T-nél dolgozni, meg rövidesen fogunk irodát nyitni Kaliforniában.
  • rokon:Kaliforniában? na és? az mért jó? téged sosem vennének fel a T-hez!
  • én:)))):
Kliny sałaty lodowej z sosem z gorgonzoli i smażonym boczkiem

Ten przepis jest bardzo popularny w gorącej Kalifornii, a także w innych częściach Stanów Zjednoczonych. I nic w tym dziwnego, bo sałatę lodową uprawia się tam na szeroką skalę, w idealnych warunkach: na słońcu, często w ekologicznych uprawach. Iceberg Wedge Salad to amerykański klasyk.

Sałata lodowa nazywana jest przez niektórych kamieniem węgielnym amerykańskiej kuchni. Została wprowadzona na tamtejszy rynek w 1894 roku przez filadelfijską firmę nasienną Washingtona Atlee Burpee. Jej premierze towarzyszył następujący opis katalogowy: “Nie ma przystojniejszej i bardziej trwałej kapustnej sałaty do uprawy”. W połowie lat 20. ubiegłego wieku spopularyzowana została w Kalifornii i do tej pory króluje wśród ulubionych warzyw Amerykanów.  

Warto napomknąć, że sałata lodowa jest jedną z wielu odmian sałaty kruchej. Swoją nazwę zawdzięcza wcale nie temu, że jest łamliwa jak lód - o czym można przeczytać tu i ówdzie - ale sposobowi transportu. Otóż trasę z Salinas w Kaliforni do odległych zakątków kontynentu pokonywała siecią kolei Fresh Express, przysypana cienką warstwą lodu. Gdy pociągi wjeżdżały na stacje, ludzie krzyczeli: “Nadchodzą góry lodowe! (The icebergs are coming!)”. Do lat 30. poprzedniego wieku cały czas nosiła nazwę sałaty kruchej (crisphead lettuce).

W latach 50. i 60. Iceberg Wedge Salad stała się niezwykle popularna, aby odejść do lamusa na przełomie lat 70. i 80. Teraz znów wraca na salony, jako danie retro.

Ciekawostki

  • Pierwsza wysyłka sałaty lodowej miała miejsce w 1919 roku i trwała 21 dni (trasa: Kalifornia - Nowy Jork);
  • W 1931 roku z Kalifornii wyjechało 20 tys. wagonów wypełnionych sałata lodową;
  • Sałata lodowa jest hodowana w USA na niewielkich uprawach, zajmujących łącznie ponad 5 mln 787 tys. arów;
  • Kalifornia produkuje około 72% sałaty lodowej uprawianej w całych Stanach;
  • 70% sałaty wyhodowanej w Kalifornii stanowi sałata lodowa;
  • W zależności od pory roku, wyhodowanie sałaty od momentu sadzenia do zbioru trwa od 70 do 130 dni; 
  • Przeciętny konsument zjada rocznie około 15,75 kg sałaty, z czego sałata lodowa stanowi aż 10 kg.

Kliny sałaty lodowej z sosem z gorgonzoli i smażonym boczkiem to niezwykle szybki i smaczny sposób na zaspokojenie głodu. Warto go wypróbować choćby po to, żeby zobaczyć co - oprócz hamburgerów i pizzy - jadają za oceanem. Taką sałatę można jeść solo, albo ze stekiem (bardzo popularne zestawienie w steakhousach). Zamiast gorgonzoli do sosu używa się Maytag Blue lub innego sera z przerostem niebieskiej pleśni, albo fety, a zamiast boczku awokado, pomidorków cherry lub orzechów.

Składniki:
główka sałaty lodowej
4 cienkie plastry wędzonego boczku

Sos z niebieskiego sera
115 g gorgonzoli (lub innego niebieskiego sera)
2/3 szklanki majonezu (najlepiej domowego)
¼ szklanki kwaśnej śmietany (lub gęstego jogurtu)
¼ szklanki maślanki
łyżka jasnego octu winnego
łyżeczka miodu
ząbek czosnku
czarny pieprz do smaku

Przygotowanie:
Z boczku odciąć skórę i pokroić go w małą kosteczkę. Usmażyć na rozgrzanej patelni i odsączyć z nadmiaru tłuszczu (pozostały zachować). Sałatę rozciąć na cztery części i opłukać, a następnie osuszyć papierowym ręcznikiem. Gorgonzolę rozkruszyć, a czosnek rozgnieść płaską stroną noża i maksymalnie rozdrobnić. 

W sosjerce wymieszać płynne składniki, dodać ser, czosnek i ponownie wymieszać. Dosmakować pieprzem.

Na tłuszczu z boczku obsmażyć kromki bagietki.

Kliny sałaty polać sosem, obsypać boczkiem i czarnym pieprzem. Serwować z przygotowaną bagietką.

Apple-Vize: Das Auto ist “das ultimative Mobilgerät”

Apple verdient seit Jahren viel Geld, so viel, dass das Unternehmen heute über Reserven im Überschuss verfügt. Was aber mit dem vielen Kapital anfangen? Nachdem mit der Apple Watch seit kurzem das aktuellste große Projekt der Kalifornier …

Apple-Vize: Das Auto ist “das ultimative Mobilgerät”

Related Stories

* Kommt ein Elektroauto von Apple?
* Studie: Wer kauft eigentlich Elektroautos?
* Mehr Kilometer fürs Geld: Elektroauto spart bis zu 60 Prozent Spritkosten http://eco4.me/1J75l0K

Warriors machen Traumfinale perfekt

Warriors machen Traumfinale perfekt

Bester Spieler gegen bestes Team: Die Golden State Warriors haben das Traumfinale der NBA-Playoffs perfekt gemacht.

Durch den 104:90 (52:46)-Erfolg in Spiel 5 der Conference Finals gegen die Houston Rockets gewannen die Kalifornier die Best-of-Seven-Serie mit 4:1 und zogen erstmals seit 1975 in die Finals ein (Die NBA-Playoffs LIVE im TV auf SPORT1 US und im LIVESTREAM).

Bis das Duell mit LeBron…

View On WordPress