The 4th of July - povídka o největším americkém svátku a debilech

image


        
K některým kulturám musíme přistupovat opatrně, s pokorou. Nemůžeme ji ze své perspektivy odsuzovat za nepochopitelné tančení dupáka kolem ohně, neholení si podpaží nebo strkání keramických talířů do spodního rtu. 

        Američané milují své svátky a pro každou takovou příležitost tematicky upravují svá obydlí. Umístění světýlek, loso-sobů a svíticích stromečků se považuje za nutnou součást Vánoc. Velikonoce mají zas své zajíčky a vajíčka vysící ze střechy. V každém případě tu platí pravidlo čím víc, tím líp. Neozdobený barák vybočuje z řady, majitel domu jakbysmet. 
        Na Den nezávislosti opakují Američané každoroční rituál společného upálení střídmého vkusu a umístění hvězd a pruhů na jakýkoli možný prostor. Domy, auta, trička, klobouky, brýle, vlasy, na psy, kočky, kostely. Někdy si schválně spouštějí kalhoty, aby bylo vidět americké spodní prádlo - trenky, boxerky, tanga - nacpat motiv vlajky na tak malý prostor, jaký poskytují právě tanga, může být dost obtížné, nikoli však nemožné. Horizontální část tvoří barevné, červeno-bílé proužky, vertikální část pak hvězdičky. Jeden se může jednoduše dopátrat, kde asi takové hvězdičky končí. 
        
        Jedu do práce, protože na největší americký svátek, musí mít cizinci jako já nezákonou dvanáctihodinovou šichtu. Mám mírné zpoždění, které způsobilo několik faktorů. Za prvé milý postarší sousedský pár, co mi představoval svých šest na vlas stejných usměvavých vnoučat s rovnátky, za druhé absolutně nestoudně nevychovaný, rozmazlený a obtloustlý harant, co pro jednou přijel navštívit svého otce - našeho hodneho spolubydlícího. Žena - matka haranta - se s otcem dítěte rozešla.  Náš spolubydlící má teď kvůli vzdělání svého syna dvě fulltime práce, spí necelých 5 hodin denně a těší se, až za ním bývalá rodina přijede do slunného Huntington Beach. Dítě se tak může na celé dny zavřít do obýváku, čumět na bednu, hrát videohry a žrát. Co jiného by takové dítě u moře dělalo. Zatímco syn vládne ovladačem, jeho matka si stěžuje na to, že se jí nelíbí koupelna, gauč není dost velkej, jsou tu nějaký dlouhý blond vlasy, ty dvě holky z Česka tu zabírají místo a navíc používají pračku (problém!). Společně matka se synem tvoří tandem, díky kterému se ráno nevyspíte, koupelnu nevyužijete a nenajíte se. Zatímco žena - matka haranta - připravuje obrovskou americkou snídani, my vyjídáme zbytky cereálií, naše zcela poslední jídlo. Mléko už nám došlo. Že by nám matka haranta nabídla ze svého přetékajícího stolu, je vyloučeno. 
        Po bezútěšném boji o koupelnu, ve kterém jsem vyhrála jen dostatek času na to si vyčistit zuby, vyjíždím na kole do práce a až na ulici pochopím skutečnou podstatu amerického Dne nezávislosti - lidi naprosto, ale naprosto všude. Malinko mi to připomnělo, když jsem byla Barceloně přítomna největší demonstraci za nezávislost Katalánska, Staromák o prázdninách, Staromák o Vánocích nebo Staromák při MS v hokeji. 

image

        Po hlavní pobřežní ulici se nedalo projít natož projet. Přísně zorganizovaný průvod tvoří bubnující, na trubky hrající a tančící studenti. Okolí mává vlaječkami. Podobně si představuji komoušský prvmájový průvod.
        Mé předcházející smýšlení o kaliforských krásných lidech vzalo za své. Zřejmě jsou “krásní” jen ti, co jsou vidět venku za nesvátečních časů. Jenomže na 4. července vylézají všichni doposud zalezlí Amíci, kteří při své neskutečné obezitě blokují mou cestu. Prorážení se davem se stává bojem o holý život mezi kinklajícími se balvany. Když by na vás spadli, patrně vás rozšmelcují. 
        V práci na mě čeká postarší Ir bez zubů, kterému nerozumím ani slovo. Tak kývám, že rozumím, směju se a čekám na slova “Fuckin’ Bruges”, aby se splnily moje představy o Irech. 
        Ir odešel, běhám celý den sem a tam. Pronájem surfů, kol, vozíků, prodej hot dogů a podobných humusů. Rozptýlení mi na chvíli poskytl mladík z Utahu, co mě trochu vyděsil, protože na mě začal mluvit slovensky. Dělal dva roky misionáře církve Ježíše Krista v Bratislavě. Ohromená naslouchám lámané, ale plynulé slovenštině a čumim jak vyoraná myš. Dozvěděla jsem se, že zásadní rozdíl mezi církví Ježíše Krista a jakoukoli jinou křesťanskou církví je v tom, že se považuje za tu jedinou čistou a pravou (tak to každopádně, jako ostatně jakákoli jiná církev). Misionářství = dva roky přesvědčování lidí na ulici o pravdivosti své víry a žádný ženský. 
        Amíci jsou zváštní lidé, třetí den v práci mě například oslovila paní s tím, že její zmrzlina je prostě špatná a chce vrátit peníze. Problém spočíval v tom, že ji její zmrzlina Icee pops (podobná našemu Calipu) nešla vylačit z papírové tuby. Vysvětlila jsem paní, že musí počkat, až zmrzlina malinko roztaje a led se odlepí od papíru. Ach-můj-Bože. 
        Asi v sedm hodin se zastavím a vidim, že zmizel jeden čtyřkolový vozík. Tenhle vozík na šlapání se žlutou stříškou stojí 4 tisíce dolarů. Zodpovědnost za tenhle debilní čtyřkolový vozík z debilní stříškou a ještě debilnějším volantem mám v práci já. Protočily se mi bulvy. 
        
        Moje zaměstnavatelka je opravdu velká kráva, co řídí asi 8 obchodů stejného lehce humusoidního charakteru. Spolu s ostatními brigádníky jí přezdíváme Asian Dictator. Já jí říkám Mao, ale nechytlo se to. Přezdívka je to lehce nekorektní, protože bychom ji za její chování mohli nazvat jménem jakéhokoli diktátora. Asijské přízvisko jsme  ale zvolili čistě kvůli jejím vnějším znakům (případným asijským čtenářům se tedy omlouvám. Klidně bychom jí mohli řikat Führer). Vyplácí pod minimální mzdu, neumí pořádně anglicky, jedná s náma jak s onucí a povídá nám, že nás pošle zpět do naší země, pokud jí nebudeme poslouchat. Kráva je ve výsledku slabý slovo, v mluveném projevu používám jiné. Na jedinou mou zprávu o ukradeném vozíku neodpověděla, telefon nezvedla, jen napsala, ať zavolám nějakému cápkovi, co mi stejně nebral telefon.         
        Panika jak blázen. Všechno jsem naházela do obchodu, zamkla, sedla na kolo a vyjela hledat loupežníka. Můj předpoklad, že mám šanci najít tu blbou věc, byl následovný: 

a) Vozítko je těžké jako kráva. Kdyby to někdo chtěl skutečně ukrást, musel by to mít promyšlené. Někde na parkovišti by na něj musela čekat dodávka s nějakou nájezdní plošinou. 
b) Vozítko je úplně k ničemu, blbě se na tom jezdí, pomalu a velmi těžko se to ovládá. Dobré tak maximálně na hodinovou prjížďku po cyklostezce u pláže - a to ještě pro blbečky. 
c) Pravděpodobnost, že někdo celý den čeká, až nebudu dávat pozor, nikdo se nebude dívat a vedle bude připravená dodávka, byla prostě mizivá.

        Zažrala jsem se tedy do představy, že banda ožralých zhůvěřilých hovad si teď vzala muj vozík, haha hrozná bžunda, pak ho někde nechají a pujdou si po svých zpět do svých smutných životů. V mé hlavě totiž všechny stihne Boží trest a postihne je osud Theona Greyjoye. 

        4. červenec, hlava na hlavě na všech frontách. Nejdřív jsem jela až úplně na konec stezky směrem k periferii města, projíždějíc parkoviště a zákoutí. Nikde nic. Vrátila jsem se tedy, projela kolem svého obchodu vstříc centru města. Jet nešlo, všude lidé kempovali na silnicích a trávnících mezi všudypřítonými veverkami. Na rozkládacích židlích si dělali rodinné pikniky. Čekali totiž na ohňostroj, který měl odstartovat asi v devět hodin. Šlapala jsem jak o závod, odrážela muže, ženy, psy i děti, už byla tma a já skoro nic neviděla.
        Moje hledání mi připomnělo tátovu příhodu, kdy se vracel za mlada na kole z hospody a po cestě to kolo ztratil. V Krčáku pak všude vylepil cedulky: “Smutný cyklista hledá své kolo…” Pamatuji si, že mu na to tehdá někdo napsal: “Milý cyklisto, po světě se dá chodit i pěšky…” Kéž by tohle napadlo i ty dementy, co mi ukradli vozík. 
        Když jsem byla na kopci nad mořem, vybuchl první ohňostroj a lidé kolem začali zpívat americkou hymnu. Tak jsem se zastavila na kopci a koukala se na ty světýlka nad mořem a přemýšlela, jak bych chtěla maminku, jak bych jí chtěla zavolat a poprosit o radu. Jak bych se zase chtěla jednoduše přiznat k vlastní tuposti, která už tolikrát vyplula na povrch. Zavolala bych stejně jako kdysi, že jsem mámě nabourala auto, nebo že jsem si bez dovolení vypůjčila sestry šaty a pak je  propálila žehličkou, že jsem si umyla vlasy opalovacím mlíkem nebo že jsem udělala omylem díru do zdi.

image

Klasika

        Stojím tam a říkám si, jak je nahovno být přes půl světa daleko od všech, co znám a mám ráda. Vzpomínám na opileckého dědu, šílenou rodinu a přitloublý kamarády, co by se mi nejdřív deset minut smáli, než by ze sebe vysoukali větu a pak šli hrát lolko.  
Chce se mi brečet a je mi neskutečná kosa. Pak vyjedu pokračovat ve svém honu na dementy. Padla tma a přibývalo potácejících se lidí. Ohňostroj skončil a jako mávnutím kouzelného proutku se celý americký dav sborem zvedl a zamířil domů. Dostat se přes ně bylo skoro nemožné, nikde jsem nic neviděla. Ač všichni barevně blikali (domy, kola, lidi, policejní auta), žádné pořádné osvětlení tam nebylo. Potřebovala jsem se obléct a potřebovala jsem svoji čelovku, za kterou se mi tady všichni smějí.
        Dojela jsem domu, rodinka s matkou haranta a harantem byla zase uvnitř a všichni čuměli na nějakou kreslenou kravinu. Bez vysvětlení jsem jen vzala bundu, na hlavu si dala čelovku a vypravila se zopakovat svoji trasu. Během hodiny se pláže a stezky vyprázdnily a já tak mohla zběsile jezdit sem a tam jak trubka. Nohy mě bolely tak, že jsem myslela, že budu šlapat rukama. Světlo z čelovky sláblo a já tak nějak rezignovaně přemýšlela o scénářích možných postupů. Nejčastěji se mi objevoval ten, kdy plivu asijské mrše do obličeje.
        V bláznivé naději jsem se vypravila po úzké cestičce až k moři, kudy jsem před tím nejelela. Vedle záchodů stál ukradený vozík.         
        Nevím, co jsem čekala, asi obří nápis s omluvou a přilepenou láhví šáňa. Nic tam nebylo. Byla skoro půlnoc, po pláži si to drandili policisté na čtyřkolkách. Dostala jsem pokyn posečkat, že tam za mnou z práce někdo přijede mi s tím vozíkem pomoci. Po chvíli u mě zastavili čtyři policajti a svítili na mě z reflektorů čtyřkolek, což jsem jim mírně oplácela svou slabou čelovkou. Ptali se mě, co tam dělám a zda-li můžou pomoci. Já uplně blbá, žijící v naivní představě, že mi skutečně už někdo jede pomoc, jsem jejich nabídku odmítla. Policisté si to odrandili pryč na svých čtyřkolových strojích. Stejné máme na táboře, můžete na tom sice vypadat drsně, ale dokáže to řídit šestileté dítě. 
        Po hodině mi došla zpráva, že si mám nandat kolo na vozík a odšlapat to do několik mil vzdáleného obchodu. Se svým kolem na klíně jsem tuhle neskutečně těžkou pitomost dokázala posouvat šnečím tempem a cestu jsem si v hlavě vypočítala tak na 4 hodiny. Paráda. Po další hodině jsem dostala křeč do lýtka a nohy mi daly definitivně sbohem. Nikde nikdo krom nějakých mladíků, kteří za mnou přiběhli a chtěli si plácat Hi-4 - což bylo plácnutí si čtyřmi prsty na počest Dne nezávisloti. Pochopení čtyř-prstového pozdravu mi trvalo dlouho. Oblečení byli všichni jako Strýček Sam a volali za mnou: “Happy 4th!!” (i když technicky už bylo pátého). Ti kluci by mi v tu chvili bývali byli platní asi jako mrtvýmu zimník. Došlapala jsem do půlky, nasraná zaměstnavatelka nakonec za mnou někoho poslala. Dodnes mi to neodpustila a na týden mě vyhodila z práce. 

        Naprosto zberchaná na svém kole šlapu domu, protentokrát už zcela sama v širokém okolí. Zavrávorám na přechodu, asi z únavy. Najednou vedle mě zastaví policejní auto. To už je fakt moc, nemám s sebou ani blbej pas. 

"Are you that drunk?" 
“No, I am that tired..”

“Go home” 

Když Kalifornie, tak Mustang!

V únoru jsem se poprvé v životě vydal do Silicon Valley a od počátku jsem měl jasno - půjčím si nějakou “ameriku” se stahovací střechou. Protože tak je to prostě správně. Jasnou volbou se stal Ford Mustang. V každé velké půjčovně jich mají mraky, neboť úplně stejně přemýšlí i spousta dalších turistů, a je to fakt levné, což asi nepřekvapí nikoho, kdo se v autech trochu vyzná. Z našeho pohledu je to totiž parádní stylová kára, ale po americku postavená (tedy dost lacině). A z půjčovny pochopitelně nedostanete nic lepšího než základní holátko.

Přestože jsem tedy přesně věděl, do čeho jdu, nebo možná právě proto, nadšení bylo absolutní. Vyfasoval jsem krásný černý kousek, navíc úplně nový, na tachometru bylo jen 5 tisíc mil. Už při nasednutí mi v žaludku poprvé zaškubalo živočišnou radostí a škubat nepřestalo celý den - první otočení klíčkem, první stažení střechy, první pořádné dupnutí na plyn…

image

Záhy jsem nabral kamaráda a kamarádku a vyrazili jsme po silnici číslo jedna ze San Franciska do Santa Cruz. Ten zážitek se dá popsat jediným možným slovem. Nirvána. Široká poloprázdná silnice, kde se předpisy zas tolik nehrotí, zářící slunce a modré nebe nad hlavou, po pravé ruce hřmící nádhera oceánu, po levé zelené kalifornské kopečky a v rádiu oldies hity na plné pecky. Můžu vám odpřísáhnout, že za celý dosavadní život jsem za volantem nic podobného nezažil. Tohle byla meditace při plném vědomí.

image

Když si člověk nenechá zkazit vkus supersporty, které vidí všude na internetu, může být i takovéhle auto s obyčejným šestiválcem, měkkým podvozkem a líným automatem řidičský zážitek. Obzvlášť ve srovnání s naší domovinou, kde naprostou většinu vozidel pohání zoufale nudné čtyřválcové diesly. Se staženou střechou stejně nemůžete jet moc rychle, protože pokud někdo sedí vzadu, buď vám brzo onemocní, nebo uletí.

image

Že je atmosféra a hezká silnice důležitější než rozměr pneumatik nebo značka pružin se nám potvrdilo, když jsme zabloudili na zakroucenou horskou silničku, kde kromě několika cyklistů nebylo živé duše. Za normálních okolností je neobratný Mustang přesně tím autem, které na takové cestě nechcete. Ale jakmile je nádherně, vzduchem se nese Johann Strauss a auto do rytmu elegantně tančí zatáčkami, zajímá vás jenom to, aby tenhle okamžik pokud možno nikdy neskončil.

image

Když se pak v údolí otevřela dlouhá opuštěná rovina, byla konečně také příležitost nechat motor pořádně zaburácet. Ve chvíli, kdy jinak hodně necitlivá převodovka ve “sportovním” režimu pochopila, že teď se už ale opravdu jede na plný koule, začala se z výfuků linout úplně jiná symfonie. O nic méně nádherná, burácivá, taková, ze které příjemně mrazí v zádech. Auto s až nečekanou vervou vyrazilo kupředu, jak jen mu omezovač otáček dovolil, pak přeřadilo a znovu nás plnou parou nakoplo do zad…

image

Upřímně můžu říct, že jsem se sice těšil domů na manuální převodovku, ale auto jsem vracel se slzou v oku (byť to možná bylo zčásti i kvůli mastné ranní pokutě za parkování). V té správné zemi, na správné silnici a se správnými lidmi je i obyčejný Ford Mustang autem snů.

2

Po 12:00 w nocy, straszliwie zmęczeni i zdesperowani ponieważ nigdzie po drodze nie było noclegów (śrpdek sezonu o zgrozo!) dotarliśmy do naszego pietwszego, prawdziwego hamerykańskiego motelu. Plusem Kaliforni jest też ich pyszne, domowe tanie wino, które można spróbować w wielu miejscach po drodze (mamo Urszulo, tylko spróbować! ;))

Zpátky do minulosti: z Purdue do San Franciska tam a zpět

Tak konečně nadešel čas na první druhý příspěvek z Kalifornie…po dvou ups vlastně uz třech měsících strávených prací :-)
Ale zpátky do minulosti - na Purdue jsem zamkl kancelář a odletěl přes Chicago přímo na SFO (San Francisco airport).
Do Chicaga jsem musel autobusem, ale byla to “pohodová” cesta - jel jsem sám, protože to byl den po Díkuvzdáni a to samozřejme jsou všichni doma.
Výjezd z Purdue byl úžasný, protože na sever od Purdue se táhly nekonečné roviny poseté větrnými elektrárnami - byly jich stovky, v podstatě po hodinu cesty obklopovaly obě dvě strany dálnice kam až oko dohlédlo.
K tomu docela dost foukalo (autobusák měl co dělat, aby udržel autobus na silnici), tak se všechny otáčely v jednom rytmu. Prostě wow…

Po příletu jsem zavolal Janovi, že už jsem na SFO - nabídl mi, že mě vyzvedne, ale já už měl  naplánovanou cestou BARTem (metro) a Caltrainem (vlak spojující San Francisco a  San Jose). Bohužel jsem, ale přehlédl, že v den příletu platil speciální jízdní řád (samozřejmě kvůli díkuvzdání), takže mě stejně nakonec musel Jan vyzvednout. Cestou na hotel mi aspoň ukázal centrum Palo Alta (University ave) a Stanford (včetně Gates 3, kde mám přechodnou kancelář) a centrum Mountain View (Castro Street).

image

Nakonec mě hodil na hotel-motel, co mi doporučila  Laurén - na recepci při checkinu mi obsluha začala tvrdit, že to zná v okolí Opavy a Krnova. Nakonec se z chlapa vyklubal Polák, co žil (jeho sestra tam stále žije) co by kamenem dohodil od hranic z ČR kousek od Krnova…
Svět je prostě malý.


Pak začlo opět administrativní kolečko - Stanford, klíče od officu, Mountain View, další klíče, … to jsem ještě ale nevědel, že mě brzo čeká další cesta.

Po týdnu mi došel mail z Homeland Security - že jim nesedí údaje a že se mam v rámci 5 dní dostavit do jejich kanceláře, jinak moje víza budou okamžitě ukončeny. No, viděsilo to nejen mě, tak jsem si zabookoval letenku hned na dalši noc a po týdnu v Kalifornii jsem musel zpátky přes Chicago, Indianapolis na Purdue (říkají tomu red-eye let - je levnější, ale letí se přes noc).
Samozřejme, že to nebylo tak žhavé, jak bylo v mailu napsáno - poučili mě akorát, jaké mám možnosti, práva, a že musím co nejdříve zavolat na Homeland security oficiální linku (nechápu proč to nezmínili v mailu a chtěli osobní navštěvu…), kde jsem ve výsledku akorát zopakoval všechna možná čísla (pas, vízum, datum narození, …) a mohl jsem letět zpátky. Takže trochu vzrůšo na začátek.

Vetëvritet aktori amerikan Robin William

Vetëvritet aktori amerikan Robin William

Legjenda amerikane e kinemasë është gjendur i vdekur në shtëpinë e tij. Lajmi është konfirmuar nga Policia në Kaliforni, të cilët pohojnë se Williams vuante në kushtet e një depresion të thellë. Aktori, i cili u nda nga jeta në moshën 63 vjeçare është bërë i njohur për rolet e tij komike në filmat ‘Mrs. Doubtfire’, ‘Good Morning Vietnam’, ‘Dead Poet’s Society’. ‘Hook – Capitan Uncino”. Ndërkohë…

View On WordPress

Stock Photos Los Osos - Kaliforni Travel spot, Travel spot Los Osos - Kaliforni photo

Los Osos - Kaliforni Travel spot Stock Photos , Travel Los Osos - Kaliforni, spot Los Osos - Kaliforni, Stock Photos Los Osos - Kaliforni, Los Osos - Kaliforni, Photos, Travel, Stock photos,

Auch ruhende Vulkane sind Vulkane

Richard, der Ich-Erzähler – dank eines Stipendiums am College –, findet zufällig Aufnahme in der Klasse des exzentrischen Professor Julian, der als Einziger diese Gruppe Auserwählter unterrichtet. Die sechs jungen Leute aus dem Buch Die geheime Geschichte von Donna Tartt, das ich seit vorgestern lese, nähern sich in ihren Studien dem Wesen und Denken der Klassiker an, den alten Griechen, den alten Römern. Alle sind sie irgendwie besessen von dieser fernen alten Welt. Besonders Henry. Für ihn gibt es fast nur seine Bücher und die vielen Sprachen, die er studiert. Er will sich nach dem Studium, falls er es denn je abschließen wird, voll und ganz der Erforschung alter Sprachen und Kulturen widmen und Bücher schreiben. Geld genug hat er, um ein Leben lang nie etwas anderes arbeiten zu müssen. Für den jungen Kalifornier Richard, bis dahin kaum gereist, ist diese Gruppe ein Glücksfall. Seine ärmliche Herkunft verbirgt der Neunzehnjährige, der die neue Welt im Nordosten der USA mit offenen Sinnen aufnimmt, hinter einer erfundenen Biografie. Nach und nach übernimmt er den Lebensstil seiner neuen Freunde, die ein vom Rest der Welt losgelöstes Leben führen. Geld ist genug da um sorglos einen Tag nach dem andern nehmen zu können. (Doch eines Tages … Nein, mehr gibt’s nicht. Bin ja auch noch nicht weiter. Lest selbst. Das Buch lohnt sich!)

Mehr auf WordPress

Po náznaku interiéru nového SUV od automobilky KIA, zde máme první oficiální informace a fotografie. O design nové generace se postaralo korejské studio Namyang, které spolupracovalo s kolegy z Frankfurtu a Kalifornie. A na finálním výtvoru je to znát. I pro evropské oko je nová velká KIA velice pohledná.

Pojďme se nyní podívat na fakta, která automobilka dala k dispozici.  Novinka je delší, nižší a má větší rozvor náprav v porovnání s předchůdcem. Na délku se nové Sorento zvětšilo o 95 mm, výšku však inženýři snížili o 15 mm a rozvor natáhli o 80 mm. Třetí generace je tedy dlouhá 4780 mm, vysoká 1685 mm a rozvor náprav dosahuje na 2780 mm. Třetí řada sedadel údajně díky tomu nabídne více prostoru.

Aktuálně je to spolu s fotografiemi vše. Nicméně nebudeme muset dlouho čekat, v Koreji se má nové Sorento představit už v srpnu a evropská premiér je naplánována na pařížský autosalon.

Příspěvek Nová KIA Sorento: delší, nižší a nabídne více prostoru pochází z auto-mania.cz

Spaliśmy w Tahoe nad jeziorem Tahoe - największe jezioro górskie w USA. Miasteczko w zimie kurort narciarski w lecie golf. Przez centrum granica stanu Nevada - kasyna i Kaliforni - turystyka

Text
Photo
Quote
Link
Chat
Audio
Video