Další z namodralých vzpomínek, ale tentokrát 14. duben. Někdy nám je dusno, a ne spolu, ale z malého prostoru a musíme utéct a tak se procházíme městem. Žižkov je plný domů i přírody, je to zrcadlo boje mezi městem a přírodou, ale tou spoutanou… nespoutaná je jen tam, kde nestihli udělat parkoviště a křoví jakoby se snažilo postupně přesunout do supermarketu a požrat ho celý. 

Nejdůležitější pro mě je, že tam venku není čas držet v ruce mobil a je čas jen pro skutečné lidi. Někdy na ně zapomínám.