budova

Kancelárska budova “prerezaná sklom“.

Presklená chodba stúpajúca okolo vonkajšku tejto Japonskej kancelárskej budovy, ktorá je určená architektom Masato Sekiya-om vytvoriť dojem, že konštrukcia bola “prerezať na polovicu sklom”
Sekiya a jeho firma Planet Creations navrhli trojpodlažnú budovu, hlavné sídlo a predajné centrum pre tlačovú firmu, ktorá sa nachádza hneď vedľa továrne spoločnosti v priemyselnom parku Nara.
Architekt bol horlivý, aby sa zabránilo prostému utilitárnemu štýly často používaným pre out-of-mesto vývoja, a namiesto toho sa rozhodol navrhnúť budovu, ktorá by sa mala otvoriť do okolia.
“Premýšľal som, či by bolo možné vyjadriť prostredníctvom architektúry, imidž korporácie a jej vzťah so spoločnosťou,” vysvetlil Sekiya.
“Aj s cieľom vytvoriť architektonický návrh, ktorý by umožnil, že ľudia pracujúci v budove majú byť informovaní o okolitom prostredí, pohybu ostatných ľudí a plynutí času”.


http://www.dezeen.com/2015/04/16/masato-sekiya-planet-creations-glass-corridor-office-block-mirrored-ceiling-staircase-japan/ 

Your time is limited, so don’t waste it living someone else’s life. Don’t be trapped by dogma: which is living with the results of other people’s thinking. Don’t let the noise of others’ opinions drown out your own inner voice.

Tá budova je o ničom.
Kavárna pro ztracené duše

Tak jo, tahle povídka sice nepamatuje dinosaury, ale pamatuje Sámovu říši, buďte na tu babušku hodní


Říkali jí Kavárna pro ztracené duše, i když oficiální název zněl Nebe a Peklo. Byla to rozpadající se budova s oloupanou omítkou, která odhalovala rozdrásané cihly drolící se na prášek, se střechou tyčící se až do nekonečna, posetou stříbřitými hvězdami a tmavě modrou oblohou. A s komínem, který vedl ještě dál. Podávali tam zelený čaj v rudých hrníčkách a černý v bílých, pravidelně dolévali ubývající tekutiny a usmívali si. Říkalo se, že je to jednosměrka pro duše, které tam zabloudí. Jídelní lístek byl dlouhý a po jednom soustě už nešlo přestat.

Té noci jako první malou škvírou ve dveřích vklouzla dovnitř duše Šílence, malé zamotané stvoření to bylo. Těkavě se dokolíbala až ke stolu v nejtemnějším rohu a chvíli tam slabě poblikávala, než se rozzářila jasněji než maják. Pak na dlouhou dobu zhasnula a splynula se svým okolím, jako by na něco čekala.

Duše Zrádce na sebe nenechala dlouho čekat. Ten tuhý šedý tvor proběhl sálem tak rychle, že si ho sotva kdo všimnul, a hned seděl naproti poblikávajícímu Šílenci. Ten se nejprve stáhl, ale nepřestával pulzovat.

Seděli v tichu, před Zrádcem stál bílý hrnek, před Šílencem karmínově rudý. Z obou se kouřilo, spirály vodních par ladně lnuly ke stropu visícímu někde v nekonečnu. Kouřové signály.

„Dostal jsem tvůj vzkaz,“ hlesnul nakonec Zrádce. Jeho hlas ševelivě prosvištěl přes celou místnost, několik hovorů na chvíli utichlo. Než se cizí hlasy vrátily, hrnky byly třikrát vyprázdněny a znovu dolity.

„Pomůžeš mi? Řekneš mi, kterými dveřmi jít?“ hlesl Šílenec a zablikal. Tmavý roh náhle nepřirozeně zazářil. Zrádce se zamračil a zavrtěl se.

„Nemůžu. Jsem zrádce, očekává se, že se tak budu chovat,“ prohlásil. Šílenec si povzdechl.

„Brzo umřu,“ prohlásil. Zrádce pokrčil rameny.

„To je mi líto,“ zalhal laxně. Už jsi mrtvý, ty šílený Šílenče. Už jsi dávno mrtvý, jinak bys tu nebyl, povzdechl si v duchu. A já zemřel, abych za tebou přišel. Zvláštní.

„Řekni, jsem blázen, když chci něco změnit? Jen něco malého, co by si pamatoval celý svět…“ povzdechl si Šílenec. Světlo, tma, světlo, tma. Zrádce zářil šedě a šeději, mhouřil oči, jak jej Šílenec osvětloval.

„Svět si nic malého nepamatuje,“ odsekl.

„Oh, vážně? To je špatné.“

Ticho je oddělilo od zbytku Kavárny a dolilo jim hrníčky. Pili mlčky, Šílenec usrkával, Zrádce šilhal očima po dvou dveřích na konci místnosti, bílé a černé. Nebe a Peklo, napadlo jej. Jak výstižné.

„Řekni, Zrádce, ty… ty se nebojíš?“ ozval se zase váhavě Šílenec.

„A čeho?“

„Že to, co jsi dole udělal, každý zapomene,“ špitla třesoucí se duše a zdráhavě zablikala.

„Na zradu se nezapomíná. Nikdy,“ odtušil Zrádce. Bylo by lepší, kdyby zapomněli. Pak bych nezemřel, nejspíš. I když, kdo ví. Každý má vyměřený svůj čas, dumal.

„A na šílenství?“

„Na to každý zapomene rád,“ odvětil. Blikající tvor na chvíli ztmavl a zklamaně hleděl do hrníčku.

„Měl jsem se víc snažit, měl jsem se změnit. Byl jsem šílený, když jsem si myslel, že to bude jednoduché, bojoval jsem a prohrál, ale umím to uznat. Možná je to šílené, ale vím, že už s tím nic nenadělám. Jediné, co bych chtěl, víš… chtěl bych se tam dolů ještě podívat a zjistit, zda jsem něco změnil,“ nadhodil Šílenec, jako by čekal, že jej Zrádce pochopí. Ten jen pokrčil rameny. Bílé a černé, dveře jej přitahovaly. Nebe a Peklo. Napil se černého čaje z bílého hrnku. Polknul.

Hovořili hodiny a hodiny. Do Kavárny mezitím vklouzly čtyři další duše. Vzduch vibroval zvuky hovorů a Šílenec blikal intenzivněji, než kdy dřív.

„Promiňte,“ oslovila je servírka s čajovou konvicí v ruce. Zvedli k ní zraky. „Budete muset jít dál, musíte uvolnit místo dalším hostům,“ pronesla rázně. Přikývli.

„Pomůžeš mi tedy? Řekneš, kterými dveřmi jít?“ žákal zoufale Šílenec. Zrádce pokrčil rameny.

„Dobře. Běž bílými,“ odvětil.

„Proč?“

„Nebe. Zasloužíš si to. Jdi do Nebe.“

„A co ty? Dveřmi může projít jen jeden, oba nás nepustí.“

„Já půjdu do Pekla.“

„Proč?“

„Jsem Zrádce, patřím tam. Věř mi.“

„Dobře, děkuji ti,“ odvětil Šílenec a odešel bílými dveřmi, které za ním zmizely. Zrádce nevěřícně zakroutil hlavou a napil se černého čaje z bílého hrnku. Musíš být šílený, abys věřil zrádci. Nebo hloupý, uvědomil si. Položil hrnek na stůl a otevřel černé dveře.

Nebe jej přijalo s otevřenou náručí.