*jdi

Nálepky

Jsou věci, kterých se nezbavíte. Pygmentové skvrny, akné, plíseň na nohou (s tím posledním nemám bližší zkušenosti, ale prý se to vrací). A nálepky. Teď nemyslím ty nálepky ze žvýkaček, reklamní nálepky, nebo prostě ten papír, co má jednu lepící stranu. Alespoň ne v onom prostém nepřeneseném slova smyslu. 

“Rozhodni se, co chceš být.” 

Můžete proti tomu bojovat, samozřejmě. Chcete si nechat čas, rozmyslet si, co vlastně chcete být. V tom případě ale často okolí rozhodne za vás. Vrazí vám na čelo nálepku a už se jí nezbavíte. 

Na základce jsem dostala nálepku hned první den. Legendární story, vážně. Seděli jsme ve třídě, všichni nervózní, okolo u stěn stály maminky. A paní učitelka se nás zeptala : “Kdo ví, co je na obálce? Začíná to na A!” 
Kdo zvedl ruku? No jo, Zuzanko, adresa, přesně tak, šikovná holčička. Dostala jsem bonbón od paní učitelky a nálepku šprtka jen to hvízdlo. Nutno podotknout, že ten bonbón mi na zubech vydržel skoro stejně dlouho jako ona nálepka. 

Jenže já si tak nějak přestávám myslet, že dostáváme nálepky za to, co jsme. Myslím, že mnohem častěji do svých nálepek dorůstáme. Kdybych si totiž prvního dne nevzpomněla na adresu, možná, jen možná, bych zapadla mezi ostatní děti, které raději vyváděly lumpárny, než aby si o přestávce četly pod lavicí knížky. No dobře. Pravda, knížky bych si četla tak jako tak, ale možná bych se tolik nesnažila všechno znát, všechno umět. 
Pak by mě nešikanovali. A pak bych se nerozhodla odtamtud utéct na gympl. Takže za tuhle nálepku jsem ráda. 

Změna prostředí je obecně ohromná věc. Protože v nové škole jsme jeden vedle druhého měli na čelech ty stejné nálepky. Ta moje tam vydržela cirka do prvního testu z francouzštiny. No jo, trojkař asi za šprta nemůže být považován. Dostalo se mi nové nálepky, tentokrát ale takové, kterou jsem ve svých čtrnácti a patnácti letech považovala za mnohem víc cool. Flákáš tu školu, říkala mi máma. Ty vado, ty seš na ty profesory tak drzá, hlásala kamarádka a mě se na malou chvíli líbilo, jak jí přitom v hlase zahrál obdiv. Jo, byla jsem drzá. Zatraceně drzá. Vydrželo mi to dva roky. 

Chybělo mi totiž znát věci. Chybělo mi vědět, o čem se mluví. No jo, jenže co s tím? Svoji nálepku jsem měla, byla jsem drzá a flákala jsem se. 
Na začátku třetího ročníku jsem se rozhodla to změnit. Kdybych tehdy tušila, co to bude za práci, co potu a slz mě to bude stát, možná bych se na to vykašlala. Ale ani nálepky nemůžou pořádně definovat, co ve vás je. Ani šprtka, ani drzoun totiž neobsahovali moji zatracenou tvrdohlavost. 

Bolí to, když se snažíte servat nálepku. Taková nálepka vám totiž kolikrát vroste do kůže a vy ji musíte sedřít, vytrhat i s masem. 

Trvalo to rok. Rok zoufalství, že spolužačky, co se neučí ani z poloviny jako já, mají lepší výsledky, rok odpírání a budování pověsti. Rok nevěřícných pohledů a uštěpačných poznámek. A po tom roce, na začátku čtvrťáku, stála na prahu třídy holka, která se ještě pořád nedokázala vymanit z područí nálepek, ale aspoň strhla tu, kterou nechtěla. 

Prvních pár dní na začátku čtvrťáku jsem byla bez nálepky. A bylo to zvláštní. Sama jsem nevěděla, co se bude dít. Vrátím se k flákači-drzounovi? Vrátím se ke šprtce ze základky? 

Ani jedno a přece obojí. Učila jsem se a učila jsem se dost. Pracovala jsem na soutěžích. Ale slovo vyučujícího už nebylo zákon a pomalu, pomaličku jsem si začala vymezovat, co vlastně chci. 
Ztratila jsem možnost přátelit se s některými lidmi, to vím. Je mi jasné, alespoň v hrubých náčrtech, kde bych teď byla, kdybych se vrátila k flákači-drzounovi. Jenže to se nestalo. Neříkala jsem sice, co si myslím, studovala jsem, ale něco jsem si z té dvouleté nálepky nechala. 
Kdybych se tehdy po těch dvou letech nerozhodla, že se chci změnit, nikdy by mě škola neposlala do Švýcarska na stáž, která mi dala víc, než těch prvních 16 let mého života. Aspoň to si myslím. 

Jenže ani potom, na konci čtvrtého, pátého ročníku jsem pořád nebyla, jaká jsem dnes. Myslím, že hlavní změna nastala letos, potažmo koncem loňského roku. 

Ta nálepka akčního člověka mě vyhnala na Pražský studentký summit. A tek mě pozřel a sežvýkal a vyplivl jako někoho úplně jiného. Protože tam poprvé, jsem pochopila, že jsem dovolila, aby mě nálepky definovaly, nechala jsem si je dát a naplnila jsem jejich definici. Moje osobnost se smršťovala a placatěla do toho dvojrozměrného obrázku šprtky, nebo lenocha, nebo drzouna. 

Dnes můžu říct, že mám čelo čisté. Vím, že mi ostatní dávají nálepky. Pořád jsem maminčina holčička, ale tuhle nálepku mám na srdci a tam si ji nechám do konce života. Moje čelo, ne, to je čisté. Už žádná nálepka, která by ovládala moje myšlení. 

Samotnou mě překvapilo, kolik lidí šokovalo, když jsem s klidem prohlásila, že nechci maturovat za 1. Na co? Nikdo po mně to vysvědčení stejně chtít nebude. Tak proč? Pro deset vteřin slávy? Aby mě pár spolužáků a profesorský sbor poplácali po zádech? Škola není všechno, to, že člověk proleze zkoušky na kraji psychického zhroucení ale s plným počtem bodů mu nezjednoduší život. K čemu mi na brigádě bylo, že jsem byla premiantka? K ničemu, trhala jsme višně jako každej druhej vedle mě. A byla jsem za to ráda.

Mnohem důležitější je, co člověk dělá navíc. Co ho odliší. Ne, co ho definuje, ale čím on sám se definuje. Mám to štěstí, že chodím do třídy, kde jsou neuvěřitelně nadaní lidé. Scénáristé (zatím stále “jen” budoucí, ale zatraceně dobrý, tím jsme si jistá), animátoři (ano, lepetitallemand, dívám se na tebe!), architekti, sportovci, zvěrolékaři… považuji za svoje privilegium, že jsem vedle nich mohla studovat. Protože každý z nich mě něco naučil, něco jedinečného. 

Letos mám poprvé pocit, že žiju. Šokující věta, po devatenácti letech. Ale je to tak. Rok 2015 je pro mě rokem, kdy jsem se narodila. Dělám, co mě naplňuje, a stokrát to ještě zopakuji, protože každý si zaslouží vědět, že má právo dělat, co ho baví, ne to, co uznávají ostatní. Kolik lidí si tak myslíte, že uznává moje snahy učit se znakovou řeč? Hrát na kytaru? Sledovat mezinárodní dění (aspoň tady přichází na scénu mnou zbožňovaný profesor zeměpisu a dlouhé debaty na chodbách u nechutné kávy z automatu)? Nikdo vám neřekne: To je přece jedno, že nemáš plný počet bodů z tohohle testu, dvojka je skvělá známka, jak se ti včera pozorovala Venuše? Jenže přesně tohle by říkat měli. Měli by motivovat. Protože ta Venuše byla tehdy krásně vidět. Protože ten večer poprvé jste se dotkli země ze stoje s nataženými koleny. Protože ten večer jste se konečně poprvé dostaly do spárvné  Adho Mukha Svanasany. Protože ten večer jste si na tumblru našli kamaráda, který vám rozumí. Protože jste se začetli do konspiračních teorií konce 70. let. Kvůli tomuhle a miliardě dalších věcí. 

CHAUVET Professional Sharpens Metal Edge for Motionless In White

CHAUVET Professional Sharpens Metal Edge for Motionless In White

Motionless in White was looking for a hardcore lighting edge to accentuate their shows even further than their Horror Rock monikers have pushed them.  Freddy Thompson of JDI Productions reached into the Legend case to create a bold, dark, and moody atmosphere for the rockers.  Check it out!

WORCESTER, MA– (For Immediate Release) – A Motionless in Whiteconcert is not for anyone expecting a…

View On WordPress

prouduzumakihealer asked:

Mrs. Uchiha, is Suigetsu being rude to you!? I'll happily punch him in the face if he's done anything wrong to you. [[She totally wants to impress you, because you're Sasuke's mom lol. hope its okay i'm all up in your ask box! /)(\]]

        Mikoto smiled awkwardly, wanting to avoid a fight. ❝No, no, Karin! It’s all right, dear, he’s being friendly with me, don’t worry!